Vyučování v obýváku

Co vás přivedlo na myšlenku požádat ministerstvo školství o povolení umožňovat domácí vzdělávání?

Šlo o reakci na návrh zástupců Společnosti přátel domácí školy, kteří nás s touto myšlenkou oslovili na jaře loňského roku. Našli jsme dost důvodů pro to, abychom ji podpořili. Osobně totiž znám několik dětí, u nichž jsem přesvědčen o tom, že tato forma by pro ně a jejich rodiče představovala přinejmenším rozšíření stávajících možností jejich vzdělávání, ne-li přímo ideální formu.

V čem konkrétně může být domácí vzdělávání pro děti přínosnější než tradiční školní docházka?

Především je třeba říci, že domácí vzdělávání není optimální pro každé dítě a v každé fázi jeho psychosociálního vývoje. Pro někoho má smysl na rok, pro někoho na pět let, pro někoho v první třídě, pro někoho ve čtvrté.

Každopádně ale představuje užitečnou alternativu např. pro ty děti, které v šesti letech nejsou ještě po fyzické ani mentální stránce natolik pracovně zralé, aby bez problémů zvládly požadavky 1. třídy základní školy. Může se tedy stát např. alternativou odkladu školní docházky.

Jistě však existují další důvody, které rodiče vedou k tomu, že své dítě raději vzdělávají doma, než by je posílali do školy.

Často jde o důvody technického rázu. Žije-li dítě na periferii města nebo někde na samotě, kde nefunguje žádná doprava, musí vstávat o půl hodiny nebo dokonce o hodinu dříve než jeho spolužáci, aby se do školy dostalo včas. Zrovna nedávno mi jedni rodiče psali, že u nich začíná vyučování v sedm hodin deset minut. Umím si představit, že pro metabolismus a vůbec pro celou fyzickou stránku šestiletého dítěte je každodenní vstávání v půl šesté na autobus skutečně veliká zátěž.

V neposlední řadě vyhledávají tuto možnost rodiče, kteří mají negativní zkušenost se školou v místě bydliště a nemají možnost zvolit pro své dítě jinou školu v dosahu.

Mířil jsem svou otázkou spíše k tomu, že u nás i v zahraničí je tato forma výuky významně spjata s církevním prostředím. Neodráží se v zájmu o domácí vzdělávání snaha rodičů o udržení kontinuity předávání etických a náboženských hodnot?

Neodvážil bych se to takto zobecnit. Je pravdou, že v letošním školním roce se dvě třetiny z pětadvaceti rodin, které u nás praktikují domácí vzdělávání, ke křesťanství hlásí – rozhodně bych však nepoložil přímé rovnítko mezi křesťanskou orientaci a snahu o domácí vzdělávání. Ta souvislost je spíše nepřímá. Řekněme, že rovina uvědomování si významu vzdělávání a výchovy dětí je v těchto rodinách jiná. Rodiče díky svému přesvědčení vnímají intenzivněji úlohu rodiny a jejího vlivu na dítě, jinak chápou role otce a matky. A zde již souvislost, kterou jste naznačil, vidím.

Nelze samozřejmě vyloučit, že někteří rodiče vnímají vliv školy, v níž nejsou vztahy mezi dětmi a učiteli i mezi dětmi navzájem vždy ideální, pro své dítě jako ohrožující.

Dostanou děti vyučované doma stejně kvalitní vzdělání jako jejich vrstevníci, uvážíme-li, že rodiče mnohdy nemají žádné pedagogické ani odborné vzdělání?

Nemyslím si, že výlučnost učitele na prvním stupni spočívá v tom, že by nikdo jiný neuměl počítat malou násobilku. Každý gramotný člověk by jistě mohl do druhé nebo třetí třídy své dítě učit. Navíc 90 % rodičů, kteří své dítě vzdělávají sami, jsou matky. A když si představíme, co všechno dokázaly děti naučit do jejich šesti let, všechny říkanky, písničky, všechny hygienické a sociální návyky, pak se nabízí otázka, proč by v tomto úkolu neměly obstát i nadále.

Pokud existuje nějaký problém, leží především v rovině metodické: jak dětem ony vědomosti a dovednosti předávat. Zde se totiž objevují některé specifické požadavky, např. jak při nácviku psaní držet pero apod. Instrukce tohoto druhu jsme se snažili rodičům sdělit při úvodním společném setkání v prvním zářijovém týdnu. Během roku zajišťuje kontakt jednotlivých rodin s naší školou metodický pracovník. Každou rodinu stihne navštívit tak jednou za pololetí.

Jak je práce dětí v domácím vzdělávání hodnocena?

Rodiče děti samozřejmě průběžně hodnotí, v pololetí a na konci školního roku probíhá tzv. hodnocení výsledků vzdělávání všech dětí za přítomnosti zástupce státu, což je v současné době jedna paní ředitelka základní školy v Praze 7, jmenovaná obvodním školským úřadem. Z výsledků hodnocení za I. pololetí letošního školního roku, které proběhlo v lednu, jsme neměli pocit, že by bylo něco v nepořádku. Nenašel se nikdo, komu bychom doporučili, aby od příštího roku zvážil návrat do školy. Prostě nikde nenastal žádný problém.

Domácí vzdělávání je jistě v mnohém přínosné. Připouštíte, že má i své nevýhody?

Jistě. Nejdiskutovanější je v tomto směru problém socializace. Avšak tím, že se o něm začalo v této souvislosti hovořit, vyvstala náhle řada otázek, které bychom si jinak možná ani nepoložili: Jaká je vlastně socializace dětí ve věkově homogenní skupině? Je skutečně tak dobrá, jak si myslíme? A jak víme, že je to ta jediná a nejlepší cesta, když jsme o jiné doposud neuvažovali? Kdyby domácí vyučování nepřineslo nic jiného než to, že začneme o těchto a podobných otázkách přemýšlet, pak mělo a má smysl.