Jak nás syn dělal korespondenční školu na Yukonu

Nás starší syn měl problémy se školou. Nespočívalo to v tom, že snad by na školu nestačil, o tom nás přesvědčili psychologové, kteří mu naměřili IQ přes 150, ale dostal se do špatně třídy, kde spousta děti byla velice agresivních, jiní měli alkohol syndrom (nevím, jestli ho v Česku znáte, ale děti matek, které v těhotenství pijí, se právě s tímhle syndromem rodí, je to povětšinou indiánský problém, ale ne výhradně), ve škole se učil spíš podprůměrné, soustředil se víc na svoje problémy než na učení a od místní školy žádnou pomoc nedostával. Druhou třídu dělal částečně v Česku, třetí třídu dělal korespondenčně, protože jsme byli v Mexiku, ale pak jsme ho vrátili do školy na čtvrtou třídu a v páté jsme se definitivně rozhodli, že tudy cesta nevede a vzali jsme ho domů ... Tady v Kanadě není povinná školní docházka, rodiče jsou jen povinni naučit dítě číst, psát, počítat....

Asi bych to neriskla dělat úplně sama a tak jsme opět vzali korespondenci. K našemu překvapení zvládl celou pátou třídu za půl roku, přesně, jak mi to psychologové říkali. Škola spočívá v tom, že rodiče dostanou přesně denní instrukce co s dítětem probírat, může dělat víc dní najednou, když to zvládne. Když dodělá sekci, zvanou modul, dělá z něj písemnou zkoušku. Dítě nemusí svého učitele vidět za celou dobu školní docházky a patrně neuvidí... Je s ním v případě potřeby spojeno telefonem, telefonní hovory mezi dítětem a učitelem jsou zdarma, byť se jedna o meziměsto. (Mishova škola byla v Britské Columbii) Zatímco v normální škole musí jít podle ostatních děti a ztrácet spoustu času tím, že dělá zbytečně věci, v korespondenci je sám svým vlastním pánem, jen na něm záleží, jak rychle kterou třídu zvládne. Nebudu říkat, jaká je to ovšem zátěž pro rodiče. S Mishou jsem ale neměli moc problémů, učil se rád a rychle a od šesté třídy už sám. Vcelku bezproblémově jsme šli do osmé třídy, kdy jsme opět jeli do Mexika, já jsem měla zdravotní problémy, na školu nebyl vůbec čas a třídu jsme dělali dva roky, což je na korespondenci povolené. Devátou třídu jsme dělali korespondenčně z Česka, ale tam jsem si už začala uvědomovat, že Misha potřebuje styk s lidmi..... Má od maličká jednoho kamaráda a v podstatě o nikoho jiného nestojí, ale v sociálních situacích je bezradný, sám si nic nedokáže zařídit, spoléhá na nás... S dospělými vychází daleko líp než se svými vrstevníky. V těchhle ročnících se už změnil způsob zkoušek, testy se posílaly na adresu někoho jiného - třeba řediteli školy, lékaři, právníkovi.... a na každý byl určitý časový limit. Desátou třídu jsme vzdali, ne kvůli učení (jediný problém byla matematika a na tu jsme mu mohli najmout učitele), ale proto, že jsme si stále více uvědomovali, jak je nás syn odříznutý od společnosti.....

Vrátil se tedy po šesti letech zpátky do školy, ale do jiné třídy, ztratil rok v Mexiku...

Během let se také z droboučkého malého dlouhovlasého chlapečka stal chlap jak hora a těžko by si někdo mohl na něj troufnout, ovšem co se týče učení, tak je to děs, bída a skřípění zubů a on teď v desáté třídě dělá to, co dělal v devítce a v osmičce na korespondenci... Když si uvědomím, jak nám lidi hlavně v Česku vyčítali, že dítě musí chodit do školy a korespondenční školu za učení nepovažovali, dodnes se tomu musím usmívat a nedám na ní dopustit.. Byla perfektní a naučil se daleko víc než se učí dneska, kdy se připravuje na universitu a je jedním z nejlepších studentů ve třídě. Podle mne je jeho současná škola hotové neštěstí. Korespondence nejde dělat s každým dítětem... Ráda bych učila doma i toho mladšího, ale nedovedu si představit, že bych to zvládla, dítě se musí naučit respektovat matku jako učitelku a to jak každej víte, není nic jednoduchého.....