Když se děti učí samy a rády

Do kláštera v Želivě na seminář o domácím vzdělávání školou povinných dětí jsem se dostal v pátek večer po složité a dlouhé cestě stopem a autobusem. Klášter byl zvenčí tichý, ale uvnitř pulzoval intezívní život. Sešlo se tu několik desítek příznivců domácího vzdělávání dětí z celé republiky. Ubytování bylo příjemně skromné, strava chutná a personál vlídný. A nad celým setkáním jako by bděl dobrý duch onoho kláštera vzdělanců. Věřím v genia loci a v Želivě jsem ho hmatatelně cítil.

V pátek večer, když děti usnuly a nebo alespoň spánek předstíraly, jsme se sešli ve velkém sále a v kruhu bez konce se všichni postupně představili. Patřičnou pozornost sklidila "squadra azura" opatrovníků dětí, bez nichž by se většina rodičů nemohla semináře zúčastnit. I po skončení oficiálního programu pokračovaly neformální diskuse v kuchyňce a na pokojích.

Sobotní program byl velice nabitý. Paní Cekotová, Krištofová a Putnová zasedly do čela místnosti, aby se postupně i na přeskáčku podělily s ostatními o své zkušenosti s půlročním vzděláváním vlastních dětí. Paní Cekotová ze Zlína učí doma syna páťáka, dysgrafika a dceru druhačku, mimořádně nadanou. Syn nosil z církevní školy neustálé poznámky: "Piš lépe!", dcera se ve škole nudila a nadávala spolužákům, že jsou pomalí. Dceřiny zvýšené nároky vyřešila tím, že jí k angličtině přidala ještě španělštinu a kromě matematiky normální ještě matematiku zajímavou. Postupným přezkušováním odhalila u syna závažné nedostatky zejména ve znalosti vybraných slov a v jazykové oblasti vůbec. Individuálním přístupem se je podařilo z větší části odstranit. Jeden z největších přínosů pro sebe, a pro děti samozřejmě také, vidí paní Cekotová v tom, že se z dispečerky volného času svých dětí stala opět víc matkou.

Paní Putnová z Brna byla do domácí výuky vtlačena nutností, původně se tomu bránila. Starší syn, páťák s lehkou mozkovou dysfunkcí a dysgrafií, ukončil čtvrtý ročník ve vyrovnávací třídě. Učitelka jim sdělila, že dál se vyrovnávací třída nekoná a prosila je, aby dali syna do malotřídky. To se bohužel nepodařilo a výuka doma byla nakonec jediná možnost, jak se vyhnout zvláštní škole. I paní Putnová objevila, že musí se syny dohnat řadu znalostí, které měli už dávno znát ze státní školy. Dnes už by neměnila, dokonce jí v liberecké škole slíbili, že bude moci své syny v rámci individuálního plánu učit až do deváté třídy. Syn, který by jinak velmi pravděpodobně skončil ve zvláštní škole, měl po půlroce výuky doma čtyři dvojky, jinak samé jedničky.

Paní Krištofová ze samoty na Valašsku učí doma své dva syny, páťáka a druháka. Největší motivací pro syny je možnost hrát fotbal, když mají splněno denní penzum výuky. Nezřídka se stává, že některý vstane třeba v šest, sám probere několik kapitol učebnice předtím, než jeho učitelka vstane. Přirozený hlad po vzdělání, pokud není ubit, funguje. Takže v době, když většina vrstevníků bratří Krištofů ještě sedí ve škamnách, mohou oba čutat na plácku s pocitem dobře splněných povinností.

Bylo velice cenné, alespoň pro mne, že spektrum přednášejících bylo velice široké. Viděl jsem, že domácí výuka funguje ve velkých městech i na samotě, u dětí problémových, mimořádně nadaných i tzv. normálních. Všechny přednášející se shodly na několika jasných kladech, které po půlroce výuky doma vidí:

1. Došlo k výraznému stmelení rodiny

2. Podařilo se odstranit řadu nedostatků ve vzdělání, které se nakupily za několik let školní docházky

3. Děti se učí samy a rády

4. Dané penzum výuky se dá zvládnout v podstatně kratším čase a zbude tak více času na zábavu, hraní a třeba i nadstandartní předměty

To vše díky tomu, že výuka probíhá v láskyplném prostředí, kde se ke každému dítěti přistupuje jako k individualitě, kterou také bezpochyby je. Jediné zápory, které se objevily, byly někdy negativní reakce okolí.

Po obědě jsme měli možnost shlédnout fantastický dokument české televize. V něm bylo shrnuto zdárné úsilí paní Váňové naučit své osvojené romské děti s těžkými sluchovými vadami mluvit. Když jsem viděl stohy speciálních pomůcek, které paní Váňová vyrobila, aby s jejich pomocí toho dosáhla, v duchu jsem smekal klobouk. Byla radost, poslouchat ty klučíky, jak mluví a smějí se. Škoda, že paní Váňová nemohla přijet osobně, i tak to byl zážitek.

Velice cenné pro mne bylo setkání s panem Tůmou. Sdílím s ním nechuť k institucím, které se příliš montují člověku do života, k nimž škola beze sporu patří. Doslova jsem se nabíjel při jeho vzpomínkách na pobyt v Austrálii a vysokou svobodomyslnost a míru demokracie u protinožců. Celý den sněžilo, takže jsme už ani nedoufali, že dorazí poslední přednášející, metodička Bratrské školy paní Bartoňová. Podělila se s námi o dojmy ze své práce za uplynulé pololetí a z pololetního hodnocení, které pro všechny děti dopadlo dobře.

V sobotu večer část přítomných odjela. Neděle byla ve znamení rozhovorů, které pokračovaly z předchozích dnů, krásné mše svaté klášterním kostele a loučení. Sněhová nadílka nemile překvapila nejen cestáře; mnozí účastníci semináře měli letní gumy a tak přišly k duhu i silné paže, když jsme se navzájem roztlačovali do kopce směrem k Humpolci.

Celý seminář měl krásnou atmosféru a pro nás, stojící před zásadním rozhodnutím, zda učit doma nebo ne byl silným impulsem převažujícím misku na učit doma. Jediným černým znaménkem semináře byla zmínka o připravovaném novém školském zákoně, ve kterém jsou odkazy na domácí výuku, ale v takovém znění, které je pro nás naprosto nepřijatelné. V případě jeho schválení v této podobě by zřejmě tento zákon ukončil domácí vzdělávání, kterén se u nás tak slibně rozběhlo. Shánějte všichni informace o zákonu a nebojte se svěřit svoje obavy svým poslancům, senátorům, představitelům ministerstva školství, novinářům i dalším lidem veřejně činným. Vždyť jde o naše děti.

Želiv 12.-14. února 1999