Mnoho rodičů i učitelů vychází ve vztahu k dětem s plnou vážností z presumpce viny.
Tedy, že se děti vymlouvají, vymýšlejí si, chtějí je obalamutit, nic se nenaučily apod. I k docela malým dětem. Rozčiluje mě, když si rodiče stěžují, jak je jejich čtyřletý syn prolhaný, jsem smutný, když první výklad jakékoli problémové události, který mi v poradně nabídnou, je pro dítě nepříznivý. Ani někteří učitelé neřeknou o žácích jedno slovo pěkné.
Dospělí přitom nepochybně vycházejí z vlastních zkušeností. Sami ve svém životě něco přikrášlí ve svůj prospěch a v neprospěch druhých, někdy trochu zalžou, občas na něco zapomenou a pak se vymlouvají, že dělali, co mohli, ale že to opravdu nešlo, čas od času se zachovají nepříliš morálně. Takže pak předpokládají, že i druzí se nutně chovají stejným způsobem. Podle sebe soudím tebe. V odborné psychologické řeči se tomu říká projekce.
Dospělí si pochopitelně mnohý výklad příčin jednání dítěte nevymýšlejí a zcela určitě leckdy odpovídá skutečnosti, vždyť mají s dětmi celou řadu zkušeností. Už je několikrát nachytali při vymýšlení, zapírání, lži, podvůdku. Takže se pak zdá, že reagují zkušeně, když jsou dopředu podezřívaví při hodnocení dalšího chování.
Jestliže připustíme, že rodiče často reagují na zkušenosti s chováním dítěte, pak si položme otázku, kde se v dítěti bere, že se nechová podle požadovaných norem. Ovlivnění směru cesty, kterým se dítě vydá, začíná v nejútlejším věku. Dítě občas vidí, jak se rodiče nechávají zapírat do telefonu, jak komentují dárek doma a před babičkou. Příklad a jeho nápodoba je velmi silný zdroj našeho jednání.
Jak probíhá odmalička komunikace dítěte a rodiče? Myl sis ruce? Čistil sis zuby? Později pak Připravil sis věci do školy? Učil ses? Dítě odpoví JO. Jenže rodič někdy zjistí, bez toho, že by dopředu dítě podezíral, že skutečnost je trochu jiná. Řada rodičů pak spustí lamentace, výčitky, moralizuje, někdy i dítě potrestá. Je také zcela pochopitelné, že po několika takových případech je rodič mnohem obezřetnější a zeptá se raději dvakrát, klade specifické otázky, chce vidět důkazy, zkrátka už dítěti nevěří… Také dítě určitě udělá zkušenost, že ne každý hříšek rodiče odhalí.
Jenže co když dítě podle pravdy odpoví NE? Tak výsledek bývá úplně stejný, přiznaná pravda nepředstavuje pro dítě žádnou výhodu a není proto žádný velký důvod ji používat.
Jak dítě stárne, učí se reagovat na stejné situace sofistikovaněji. Kartáček nebo mýdlo se namočí, dá se vzít trochu pasty do pusy, aby to zavonělo. Někdy v poradně žasnu, jak starší dítě dokáže umně řetězit lži, jak vše vypadá zcela věrohodně do té doby, než nějaká nešťastná náhoda zboří všechny jeho dosud úspěšné konstrukce jak domeček z karet. Je jasné, že zodpovědnost za své skutky má výlučně dítě, které zalže, ale jsem přesvědčený, že dospělí je na této nedobré cestě vydatně podpořili.
Někteří dospělí se chovají podezřívavě programově. Prohlašují, že jsou životní realisté nebo dokonce pesimisté, takže na základě zkušeností spíše vždy dopředu očekávají horší průběh každé události a pak mohou být jen příjemně překvapeni mnohem příznivějším vývojem.
Ve všech těchto negativně laděných přístupech je ale jeden velký problém. Říká se mu efekt očekávání a sebenaplňující předpověď (Pygmalionův efekt). Stručně řečeno: očekávám, že se něco stane a mé očekávání způsobí, že vše proběhne, jak já očekávám. Jistě tento mechanismus neplatí například pro počasí. To si žije svým životem bez ohledu na má přání. Jestliže tedy předpokládám, že dítě je lhář, chovám se nevědomky jinak, než když mu důvěřuji a tímto svým chováním je podněcuji k další lži. Když jsem přesvědčený, že mé dítě je podvodník, tak se k němu chovám odpovídajícím způsobem a i k podvádění ho mohu „dotlačit“.
O některých lidech říkáme, že jsou naivní, že jsou absolutně důvěřiví, že se nechají napálit i evidentním podvodníkem. Jenže oni vidí svět pozitivně. Nač mají vidět za každým rohem lupiče, proč se mají dopředu nervovat z očekávání toho nejhoršího? Nejsou naivní. Znají úskalí života, vědí, že i na ně přijde nepřízeň osudu, počítají s ní, jsou v zásadě připraveni nést následky. Ale nekazí si život i vztahy k druhým lidem škarohlídstvím, špatnou náladou, nevrlostí, morousovstvím. Ono totiž do určité míry platí to, že pozitivní očekávání přináší i pozitivní efekt. Jestliže od druhého očekáváme jen to dobré, tak se zvyšuje pravděpodobnost, že opravdu bude dobrý.
Máme tedy s úsměvem kývnout dítěti na jakýkoli nesmysl, na evidentní lež? Vůbec ne. Jde o to, jakou cestu nabízím dítěti ke splnění požadavku. Jestliže chci, aby něco provedlo, z povzdálí sleduji, jestli to dělá. Když jsem přesvědčený, že úkol ještě nesplnilo, tak trvám na jeho splnění bez ohledu na to, co dítě samo říká. Vůbec přece nemusím říkat: Nelži, nepodváděj. Je vhodné některé dětské nepravosti neřešit a tvrdošíjně prosazovat pravdu. Pozitivní přístup nutí dítě k tomu, aby bylo lepší.
Věřit dětem je mnohem výhodnější výchovná varianta, než je stále podezírat. A že někdy utrpím ztrátu? Ta občas přijde i když jsem obezřetný jako ostříž a nevěřím nikomu nic. A co dělat, když už poznáme, že dítě podvedlo nebo zalhalo? Je žádoucí okamžitě hledat cesty k efektivní nápravě a současně mu umožnit, aby se mohlo čestně, bez ztráty důstojnosti, vypořádat se svým prohřeškem.
Autor pracuje na katedře psychologie FF UK a v Pražské pedagogicko-psychologické poradně.
Poslední fotky z emailového průvodce rodičovstvím.
Emailový průvodce rodičovstvím je zdarma pro všechny rodiče od početí do 6 let věku.
Těhotenství |
Dítě |
(C) 1999-2018 Rodina Online, všechna práva vyhrazena.
Publikační systém WebToDate.