Sbírejme doklady o životě dítěte i rodiny

Jestliže není tato potřeba dlouhodobě uspokojována, tak u dospělých mluvíme mj. o vykořenění. Vidíme tíživou situaci řady starých lidí, kteří už nikoho nemají a často dožívají svůj život v instituci mimo svůj domov. Vzali jsme jim důležité opěrné body a oni už nemají sílu ani chuť vytvářet nové. Stejně raději příliš nevnímáme bezdomovce, kteří s celým svým životem uloženým v několika igelitkách, obcházejí své štace. Zeptejme se emigrantů, jaké to bylo žít pouze přítomností, bez připomínek minulosti.

Obecně tedy nepochybně víme, o co se jedná. Jenže co to znamená konkrétně, co máme pro dítě dělat, jak tuto máme tuto potřebu dítěti uspokojovat v reálném životě? Jak si dítě vytváří představu místa, kam patří a lidí, ke kterým patří?

Moje maminka a moje zrcátko

V prvé řadě vlastní místo je to, kde jsou jeho věci a věci, na které je zvyklé. Ještě důležitější jsou „jeho lidé“. Tohle je moje zrcátko, to je moje maminka. Samozřejmě nemám na mysli vlastnictví věcí ve smyslu hromadění majetku, ale docela obyčejné věci. Děti se těší do své postýlky, křesla u televize, na obrázky na stěně, ale i na svůj záchod, vanu, na svůj hrníček na čaj a samozřejmě hračky. Tato známost podporuje bezpečí. Doma navíc může dítě ovládat spoustu věcí samo, je si jisté a nebojí se, že něco zkazí, že se někdo bude zlobit. Významnou roli tvoří společné rodinné zážitky a činnosti – když jsme byli v divadýlku, jak jsme sbírali houby, jak jsme natírali tuhle skříňku. Důraz na Já a Mé nepochybně zůstává i v průběhu dalších let, nicméně velmi brzy se ve vývoji dítěte objeví spojení Já-My, Moje-Naše. To je naše auto, náš pes Flok. U moře bylo tisíce dalších lidí, ale my jsme jedli ty dobré ryby. Dítě si tento domov chce nosit stále s sebou. Tak alespoň tahá oblíbenou hračku, a kdyby mu rodiče dovolili, vzalo by si na dovolenou skoro všechny své věci. I větší dítě zabalí do kufru na tábor plyšáka, polštářek. V neznámém prostředí mu tyto věci vytvářejí iluzi domova.

Vlastní i rodinná minulost

K posilování identity jedince patří i znalost vlastní i rodinné minulosti. Dítě je sice velmi zaměřené do budoucnosti, nicméně minulost vytváří leckdy ani neuvědomovaný základ identity. Umím si představit, že život některého člověka se může naplňovat i jinak, tedy bez minulosti. Světoobčan je doma všude, kde právě je, kde má práci, rodinu, je jakoby bez minulosti. Jenže pro velkou část z nás má místo, kam patříme, značný význam.

Minulost jsou také ty už dnes zcela nepotřebné věci, které dřív maminky nebo babičky pečlivě schovávaly, protože se mohly ještě někdy hodit a které se dnes vyhazují, protože maminky vědí, že všechno se rychle mění, za pár let už budou jiné a co tedy s nimi. Jenže to, co se schovávalo, byly i první ostříhané vlásky, první panenky, dnes již notně otlučené a autíčka se třemi kolečky, hračky do vaničky, první nakreslené obrázky, vysvědčení, sešity ze školy. Samozřejmě i fotografie, později i natočené filmy, videa.

Našli jste někdy sami neočekávaně zapadlou vzpomínku na své dětství v domě rodičů, kde už dvacet let nebydlíte? Hrníček se sloníkem, ze kterého jste jako malí měli nejradši kakao od babičky nebo knížka, kterou jste uměli nazpaměť, ještě dneska si vzpomenete skoro na všechny říkanky. To jste vy, to je vaše dětství, váš život. Nejste jenom dnešek, ale i včerejšek, vše patří k vám.

„Co by byl náš život bez vzpomínek, co by byl?“

ptá se v básni Tatínkova dýmka básník z nejmilejších, Jaroslav Seifert…Jak je krásné, když můžeme s dítětem krámovat a nacházíme jeho minulost, ale i své dětství, případně dětství našich rodičů. Zejména prarodiče by měli zprostředkovat vnoučkům dětství rodičů i své vlastní. Prarodiče už nemusejí tak úzkostlivě dodržovat dekorum a vytvářet výlučně pozitivní sebeobraz, jako se o to snaží rodiče, a tak mohou vykládat i historky žertovné, lehce lechtivé, příběhy o neplechách, které dělali sami a které dělaly jejich děti, tedy dnešní rodiče. Vzpomínky na minulost nemusejí být utříděné a katalogizované, jejich půvab spočívá i v tom, že se najednou objeví. Připomínky minulosti se pak donekonečna a někdy až do omrzení opakují – i to má však svůj význam.

Těmito vzpomínkami se v dítěti posiluje povědomí kontinuity – patříme k sobě a patří k nám i to, co bylo včera a před rokem. Jsme to pořád my, i když jsme byli strašně malí, jsme to my. A dokonce i ta babička, kterou nepamatujeme, protože umřela před deseti lety, je součástí naší rodiny. A tohle je dům, kde jsem se narodil a rybník, kam jsem se chodil koupat. A tenhle strom jsme zasadili, když se narodila Péťa. Děti i velmi rády poslouchají, když si vyprávějí historky dospělí. Všemu sice nerozumějí, něco není možná úplně vhodné pro jejich uši, přesto bychom je měli nechat naslouchat.

V dětském věku se sbírají nejrůznější věci. Sbírky tvoří věci zcela bezcenné, zůstávají neutříděné a často stále na začátku. Mohou je tvořit lístky z vlaku, autobusu, kina, parkoviště, obaly od žvýkaček, prospekty… Časem se na ně jen práší, protože dítě už se zajímá o něco jiného, takže při jednom úklidu se všechny ty desky a krabice bez velkého smutku vyhodí. Je jasné, že nebývá místo a samotné dítě se v určité chvíli na tyto dětské zájmy často dívá s okázalým despektem, přesto bych je doporučoval nechávat. I dítě jednou pravděpodobně zpomalí svůj rychlý běh do budoucnosti, bude mít děti a ty jsou velmi vděčné za věci, které měla maminka, když byla malá, se kterými si hrála. Vím velmi dobře, že malé dítě může jen těžko bavit prohlížet si každodenně tuto minulost, ale jednou za čas je takové objevování-krámování moc pěkné.

Autor je dětský psycholog, pracuje na katedře psychologie FF UK a v Pražské pedagogicko-psychologické poradně