Způsoby vyjadřování mladých lidí

Je to již obehraná písnička, ale děti nám dospělým a našim výchovným praktikám nastavují zrcadlo i v rozvoji řečových dovedností. Skutečnost, že konkrétní rodič nebo učitel určitá slova nepoužívá vůbec nebo alespoň ne před dítětem, však neznamená, že se s nimi dítě vcelku běžně v životě nesetká. Jestliže máme výtky vůči řeči a vyjadřovacím schopnostem mladých lidí, pak patrně není v pořádku ani řeč dospělých. Podívejme se dobře kolem sebe. Navíc - jak je v životě obvyklé - to, co my si ještě alespoň uvědomujeme jako prohřešek, vnímá nastupující generace jako samozřejmé a má tendenci být odvážnější a posunout se zase o kousek nebo velký kus dál.

Můžeme si všimnout ještě jedné okolnosti, která patrně působí nemalou část problému: děti používají určité vulgární vyjadřovací prostředky na veřejnosti. My jsme tak mluvili také, ale jenom když jsme byli mezi kluky. Kdežto nedávno jsem jel autobusem a přibližně desetiletý kluk vyprávěl kamarádovi vtipy: politické, kameňáky i takové přímočaře sprosté. Nic hrozného na nich nebylo, jako problém jsem však viděl, že mu nevadilo, že je říkal nahlas před úplně cizími dospělými, kteří seděli okolo. To souvisí s větší průrazností, sebevědomím dětí a mládeže, které si nepochybně přejeme, nicméně nepodařilo se nám doprovodit je stejně silným výcvikem v ohleduplnosti, respektu k druhým a uvědoměním si, že některé činnosti mají soukromý charakter a na veřejnost nepatří. Složité je to pro nás i pro děti v tom, že kolem sebe (např. v médiích) vidí, že soukromé, intimní je zveřejňováno a že se stírají veškeré hranice mezi oběma zónami. Rovněž vidí a slyší v médiích projevy, které jsou hodně primitivní a vulgární.

Dětinské podbízení se dospělých dětem

Příčina někdy nevhodného vyjadřování mladých lidí spočívá také v tom, že většina dospělých si uvědomuje, že řeč má několik modů, variant a že zkrátka mluvíme různými způsoby v odlišných situacích. Jinak mluvíme s malým dítětem, s partnerem, s kamarády na fotbale, odlišně se vyjadřujeme při referátu nebo zkoušce ve škole, při předávání státních vyznamenání. Jde o zvyklosti, které mají poměrně pevná pravidla. Pokud se od nich někdo příliš odchýlí, tak to působí nepatřičně. Například stále ještě očekávám, že v rozhlase nebo v televizi uslyším spisovnou češtinu, výslovnost bez patlání, věty, které mají začátek a konec a které nesou nějaký obsah. Není pokrytectví ani přetvařování, když mluvím při přednášce vcelku spisovně, zatímco běžně je má řeč mnohem uvolněnější. Vybavuji si situaci, kdy studentka použila v konverzaci s učitelem přezdívku jiného učitele. Přestože zřejmě stejnou přezdívku používají jak studenti, tak samotní učitelé, nepokládal jsem za patřičné, aby studentka takto před námi pojmenovala našeho kolegu. Pro mě i pro ni je to v této chvíli a v této situaci profesor X. Nestalo se nic hrozného, jen dotyčná dívka nevyhodnotila přiměřeně místo a účastníky hovoru. Učit se různým způsobům vyjadřování a jejich použití na vhodném místě není zcela jednoduchá záležitost.

Jestliže jsem zmínil, že současní mladí lidé vycházejí na veřejnost s projevy, které dříve byly určeny pro specifické situace a specifická společenství, uvědomuji si, že někdy my dospělí vycházíme této tendenci vstříc. Ve snaze přiblížit se mladé generaci se objevují přístupy situačně i místně nepatřičné, až podbízivé. Používáme slovník mladých lidí, zkracujeme a zjednodušujeme věty, texty na čtení zaplňujeme množstvím obrázků, aby pro ně byly „stravitelnější“. Jenže je to stejné jako když šišláme na malé dítě - nemá dobrou šanci naučit se správně mluvit. Zapomínáme na to, že dítě se přizpůsobí těm podmínkám, které mu nastavíme. Takže někdy my sami, ne děti, vytváříme začarovaný kruh. Vycházíme vstříc jejich údajným možnostem, zaštitujeme se tím, že je jinak neoslovíme, nikterak je netáhneme kupředu, nezatěžujeme je, nerozvíjíme jejich potenciality a pak se divíme, že se přizpůsobí a odmítají cokoli jiného než primitivní, jednoduché texty. Celkem chápu toto podbízení u ryze komerčních textů, které jsou určeny k relaxaci a zábavě, ale nesouhlasím, aby se objevovalo i u textů či jiných programů, které jsou primárně určeny k rozvoji a kultivaci jedince. Proto nekritizuji komiksy, klipovitost mnohých zábavných pořadů v televizi. Je dobré se podívat např. na tzv. seriózní noviny, časopisy, pořady v televizi. Dochází k trvalému zkracování délky článků, jednotlivých zpráv v televizi. Málokde je něco probráno důkladně, z různých pohledů a stran, text je nahrazen barevnými nicneříkajícími obrázky. Je tedy opravdu komické, že dospělí vycházejí vstříc údajným potřebám dětí a mládeže (i dospělých čtenářů), a když se děti přizpůsobí, tak jsou stejnými dospělými kritizovány, že neumějí něco jiného. Vždy záleží na nás dospělých, jak s dítětem a jeho možnostmi pracujeme. Nerad bych si hrál na prognostika, ale pokud nepostavíme hráz nároků a požadavků plytkosti a podbízivosti, může se stát, že se noviny a časopisy změní v bilderbuchy a televize se obejde bez mluveného slova, protože nikdo nebude ochoten a schopen číst a sledovat něco delšího.

Intonující analfabet

Škola se má na tomto kolbišti přidat k silám, které budou děti rozvíjet a kultivovat. Jistěže i ona musí reagovat na změny ve společnosti. Jenže při tom by se měla chovat obezřetně a spíše konzervativně. Rozhodně sem patří i to, že škola nadále chce, aby projev žáka měl určitou úroveň a formu. Zároveň by však měla brát v potaz možnosti konkrétního dítěte. Jestliže má dítě má problém s pochopením a zvládnutím samotné učební látky, pak jsme rádi, když se nám to vůbec podaří, a kultivovanost projevu se dostává až na druhé nebo třetí místo. Jestliže však žák látku zvládá, je předmětem našeho zájmu i jeho projev. Někdy dochází k záměně. Dítě neumí číst, což je to podstatné, a my je vedeme k tomu, aby pěkně intonovalo a na konci věty kleslo hlasem, což je v této situaci vedlejší.

Pokud dítě výrazně vybočí z těchto nepsaných a ne zcela jednoznačných a neměnných norem, nemělo by to být důvodem k trestání, ale spíš podnětem k intenzivnějšímu rozvíjení. V tomto směru je laskavý nátlak zcela na místě. Jak mluvíš jinde, to nemohu ovlivnit, ale ve škole mluvíme tak a tak.

Řada dovedností se získává cvikem a opakováním, takže i osvojení si spisovného, bohatého a slušného kódu řeči je žádoucí věnovat dostatečné množství času a energie. Škole (a nejen české) se vytýká, že se v ní děti málo učí mluvit, vyjadřovat své myšlenky, názory, postoje, poslouchat názory druhých. Takže pak i škola přispívá k tomu, že děti jsou v tomto směru nevzdělané a nevychované. Věřme, že v souvislosti se změnami ve školství bude docházet k výraznějším pokrokům.

Drzost, nebo nervozita?

Některé problémy v komunikaci dospělých a dětí však souvisejí s osobností dítěte a nedostatky v sociálním použití řeči na straně jedné a nedostatečnými diagnostickými dovednostmi dospělého na straně druhé. Od dospělého a obzvlášť od učitele odborníka očekávám, že dobře porozumí zákonitostem komunikace a bude je přenášet do každého jednotlivého případu. Učitel by ovšem neměl mít s diagnostikou takový problém, protože dítě zná dlouhodobě a ví, jak se chová, jak reaguje v různých situacích, což mu umožní lépe porozumět dítěti i jeho projevům.

Problém nastává, když jinak „přečteme“ sdělení, které dítě vysílá, nebo zvolíme velmi jednoduchý a jednoznačný výklad. Například při zkoušení nejde jen o mechanický přenos znalostí a vědomostí, ale i o sociální akt. Žák nebo student reaguje na učitele, ale svým projevem „mluví“ i se třídou. Nepřímo může ve škole reagovat i na rodinnou situaci. Ve třídě si musí dávat pozor, aby se neshodil před vrstevníky, zejména před Frantou a před Marií, aby nevypadal jako šprt, nebo že podlézá, aby se nepoznalo, že se bojí, že mu je líto nesprávné odpovědi, že se bojí, co doma… Někdy mu je všechno jedno, protože život nemá vůbec žádnou cenu. Také je rozpačitý, nemá učitele rád nebo je do něj zamilovaný. Samozřejmě i žák někdy může provokovat, je nevychovaný apod. Lidské projevy citů jsou individuální. Někomu se potí ruce, jiný začne víc zadrhávat, cvaká tužkou, jsou takoví, kteří se v náročné situaci stále usmívají, šklebí, dělají grimasy. Než tedy vyřkneme, že žák je drzý, měli bychom prozkoumat i další alternativy. Vždyť i učitelé si všímají, že žák v individuálním kontaktu reaguje úplně jinak než ve třídě.

Cesta ke zlepšení není jednoduchá a není jediná. Je žádoucí působit na více „frontách“. Důležité je, abychom si my dospělí srovnali v hlavě, co vlastně chceme, a všude tam, kde máme možnost, stavěli před dítě nároky a požadavky. Platí to jak pro učitele, tak pro všechny ostatní, kteří mají příležitost a ambice ovlivňovat mladé lidi. Současně je žádoucí učit sebe i žáky rozumět rozličným zákoutím lidské komunikace. Neměli bychom rovněž přeceňovat význam chyb na straně dětí.