Výchova: Jak nezabloudit

Obracejí se na mě dezorientovaní rodiče, jestli by snad konzultací se mnou nezískali odbornou oporu před okolím pro své vlastní postupy, aby mohli vzdělávat dítě doma, pro střídavou péči, pro odklad školní docházky, pro specifický druh školy, aby mohli dítě vychovávat dvojjazyčně.

Kolik mladých rodičů je dnes zcela vyvedeno z míry autoritativními hlasy „zkušených“, kteří přece vědí, jak to má být správně, vždyť sami už vychovali jedno, nebo dokonce dvě děti! Pak se ještě přidají časopisy, které jsou zaplněné dalšími autoritativními radami.

Na co si odpovědět, než se rozhodneme

1. K do má rozhodující odpovědnost za konkrétní dítě?

Jsou to jednoznačně jeho rodiče, ne prarodiče, učitelé, úředníci, psychologové apod.

V určité chvíli jim mohou rodiče předat část pravomocí, využívat jejich služeb, mohou se řídit jejich doporučeními, ale zásadní odpovědnost mají vždy stejně oni.

2. Že to prarodiče, odborníci, … vědí lépe?

Často to nelze vyloučit, jenže stejně nemohou mít silnější hlas než rodiče. Mají nanejvýš hlas poradní. Sám si v duchu kladu otázku, jestli bych se jako odborník mohl rodičům vždy zaručit hlavou za své rady, jestli tedy jsou stoprocentní? A odpovídám si, že ne. Život i samotné dítě jsou natolik složité, že předpovídat dokážeme pouze s určitou pravděpodobností, ale ne s absolutní jistotou.

3. Je vůbec ve výchově nějaké „správně“?

Vždyť každý, kdo žije trošku déle a všímá si věcí kolem sebe, musí vidět, že na řadu výchovných postupů jsme v průběhu let jako odborníci změnili názor, dochází i k radikálním posunům, máme více poznatků o dítěti a jeho potřebách, v některých případech však jako bychom se vraceli k tomu, co už tady bylo a co jsme s velkým halasem před léty opustili, často se absolutně neshodneme.

Přicházely úžasné výchovné „objevy“ a za pár let zase nenávratně zmizely v propadlišti dějin. Je důvod se domnívat, že mnohé naše výchovné názory čeká podobný osud.

4. Lze se skutečně spolehnout na odborníky?

Množství poznatků o dítěti, které nashromáždily rozličné disciplíny, je obrovské.

Významně zvyšují porozumění potřebám dítěte i výchovným přístupům. Přesto z nich v konkrétním případě nemůže vyplynout jednoznačný postup.

5. Je tedy jedno, jak vychováváme?

Rozhodně ne! Ke konkrétnímu výchovnému cíli jistě vede víc cest, nicméně některé výrazně zvyšují pravděpodobnost, že dojdeme k očekávanému výsledku.

6. Lze zkoušet nové věci?

Jednoznačně je to možné, ale velmi opatrně. U výchovy dítěte totiž nelze říct: „Nepovedlo se, zkusíme to znovu.“

7. Co z toho vyplývá pro rodiče?

Nejprve by si sami měli ujasnit, čeho ve výchově chtějí dosáhnout, kam směřují, jaké mají cíle, jaké jsou jejich priority. Ale také, jaké mají možnosti, co je v jejich silách. Neexistuje univerzální výchovný cíl, každá rodina má trochu jiné priority. Neexistuje žádná absolutně spolehlivá cesta k tomuto cíli. Následně je vhodné vnímat názory a zkušenosti druhých lidí. Měli by současně kriticky posuzovat jejich doporučení, porovnávat je mezi sebou. Měli by vědět, že jim nikdo, ani odborník, nemůže zajistit stoprocentní výsledek. Z toho vyplývá, že každé rodičovské rozhodnutí nese určitou míru rizika. Vzhledem k tomu, že toto riziko nesou především sami rodiče, musejí mít hlavní rozhodovací pravomoci právě oni.