Já bych tě přetrhla!

A že to děti opravdu dokážou! Často nevědomky přesně vystihnou naše slabé stránky a citlivá místečka a neomylně vyšlou „otrávený šíp“ do oblasti, která nás skutečně trápí. Nebo když nám dosud milá a poslušná dcera řekne plné zloby „vůbec tě nemám ráda“. Většinou ovšem problémy vznikají proto, že děti jednají tak, jak dokážou, jak je jim to příjemné, jak to vyhovuje jim a to je pak v rozporu s tím, co si představují a očekávají dospělí. Děti současnosti jsou navíc vedeny k mnohem větší průbojnosti, asertivitě, aktivitě, v některých směrech jsou verbálně vyspělejší než předcházející generace, mají leccos odposlechnuté z televize a tak dokážou zformulovat větu, která nás svou přímostí a přesností, někdy i otevřenou vulgárností absolutně vyvede z konceptu.

Jaký význam mají vyřčená slova

Na základě čeho máme posuzovat chování a slova dítěte (a vůbec druhých lidí)? Jak porozumět tomu, co dítě říká a jak se chová? Jak interpretovat činy a slova v kontextu konkrétní situace? A jak máme reagovat?

Řada z nás se opírá o slova a bere zcela vážně to, co dítě řekne. „Já už budu hodný, já jsem tam nikdy nebyl, já viděl hada. Nemám už tě vůbec rád, nechci tě, jsi ošklivá.“ Budiž, je to možné, slova každopádně nesou závažný význam a smysl. Každopádně tuto „pozitivní“ verzi pokládám za mnohem vhodnější, než když rodiče dopředu pochybují o každém dětském slovu. Je řada situací, kdy navíc nemáme žádné další informace a musíme vycházet výlučně z vyslovených vět.

Jenže neříkáme my sami občas: „Já se z tebe zblázním, ty mě utrápíš, jestli budeš zlobit, přijde pro tebe čert, půjdeš do pasťáku, když nebudeš pořádný, všechny hračky ti hodím do popelnice?“ Myslíme to opravdu vážně? Má dítě věřit našim slovům, opravdu vždy dodržíme to, co vyřkneme? Máme tedy naopak my stoprocentně věřit slovům dítěte? Známe všichni vypjaté chvíle, plné velké zlosti, podezřívání, nedůvěry, strachu a zklamání, kdy padnou nešťastná slova a pak už nejdou další věty zastavit.

Jaký význam mají v takových situacích vyřčená slova? Jindy první vcelku nevinná nepravda nebo jen drobná polopravda spustí řetěz stále větších lží a zaplétání se do nich. Někdy dítě sami přímo zaženeme svým jednáním do kouta, ze kterého není úniku, dítě v něm nezvládne žádnou rozumnou obranu a zachová se nadmíru nevychovaně nebo dokonce nepřátelsky. Dítě také nemusí mít příliš dobrý odhad situace a leckdy výrazně přestřelí. To, co mezi kamarády je přijatelné, je ve vztahu k dospělým autoritám, k rodičům výrazně za hranicí únosnosti. Ke stejným následkům může vést i to, když nám dítě chce udělat radost, když se chce zavděčit. Pak zcela neuváženě slibuje nesplnitelné a tím se žene do jasné katastrofy.

Velký problém nastane, když vnímáme dítě jako zcela rovnocenného partnera dospělého člověka. V takovém případě je jasné, že nemůžeme nepořádky, nesplněné sliby, nebo dokonce drzosti nechat bez odezvy, protože zejména jeho útok ohrožuje přímo naši osobu, naši autoritu, samu podstatu partnerského vztahu. Zejména v případě mužů-otců se může pak jako jediná přijatelná reakce jevit agrese. Tím spíš, když je původcem dospívající chlapec. Podobně však mámy velmi vehementně „bojují“ se svými dcerami.

Jak porozumět

Vůbec tedy nepochybuji o tom, že když dítě něco řekne, tak to o něčem vypovídá. Někdy je ovšem porozumění velmi obtížné. Dospělí by rozhodně neměli mít k dispozici jen jeden jediný způsob výkladu. Jestliže tříletý kluk řekne mámě, která mu před obědem odmítla dát čokoládu: „Já tě nemám vůbec rád,“ pevně věřím, že máma snadno pochopí, že dítě tím vyjadřuje zlost nad tím, že jeho subjektivně vnímané oprávněné přání nebylo splněno a ne že přestal milovat maminku. Jestliže matka dobře nepochopí situaci a bude se domnívat, že jí to dítě dělá schválně, aby ji trápilo, pak bude volit mnohem méně vhodnou reakci. Když se ovšem totéž stane babičce, je možné, že z této situace vznikne podstatně větší problém, protože babička použije úplně jiné schéma výkladu. V něm může pak hrát významnou roli případné domnělé popouzení ze strany snachy, její špatná výchova, obavy z budoucí zvyšující se nevychovanosti dítěte apod.

Někdy může porozumění situaci velmi ztížit, když dítě začne používat slova, která jsou mimo obvyklý rámec rodiny. „Tak taková slova si před mámou vůbec nesmíš dovolit a k ní už vůbec ne, jinak dostaneš facku, že uvidíš.“ Jenže dospívající dítě už dávno není ovlivňováno pouze rodinou, ale podstatnou roli hrají vrstevníci a chyba pak vznikne jednoduše, když dítě použije vrstevnický kontext a slovník na komunikaci s rodiči. Může se však také stát, že dítě přijme dospělými vnucenou roli dospělého a na silná slova rodičů reaguje stejnou mincí, tedy tak, jak by si v roli dítěte rozhodně nedovolilo.

Slova tedy není nutné odmítat, mají svůj význam. Mnohem podstatnější však je chování a jednání dítěte. Ne ovšem výlučně chování tady a teď, ale i včera, před týdnem, před měsícem. Měli bychom průběžně sbírat a do paměti ukládat vzorky chování a jednání, zkrátka činy dítěte v různých dobách, situacích a za různých okolností a možná i k různým lidem. V jejich kontextu pak můžeme snadno chápat různé aktuální projevy jako vybočení, jako reakci na akutní situaci. Jak jen může rodič, který se dlouhodobě a dennodenně setkává s projevy oddanosti a lásky od dítěte, uvěřit jeho jednorázovému naštvání a vulgárnímu úletu a brát oba druhy projevů za zcela rovnocenné?

Zejména u dospívajících může takto někdy dojít k fatálním omylům. Jejich až neúnosně silná, jasně formulovaná a často velmi nespravedlivá slova odrážejí pouze zmatek a nejisté zakotvení v životě, úpornou snahu najít své místo v něm, přetrvávající černobílé vidění světa, vymezit se vůči těm, které mají ve skutečnosti nejradši. Důležité je pro ně být jiný než rodiče, výrazně se od nich odlišit. Neměli bychom také předpokládat, že dítě bude vždy úplně stejné, jako jsme my. To bychom patrně ještě měli hnízda na vysokých stromech. Nepochybně jsme si jako rodiče zvykli na shodu a obdiv během prvních osmi, deseti let života, ale v dospívání má dítě jiné preference. Někdy je dokonce chvályhodné, že je jiné, než jsme my.

Někdy může dítě svými nepatřičnými slovy, nevychovaností volat po troše zájmu a pozornosti ze strany dospělých. „Dokud neudělám nějaký průšvih, tak si mě ani nevšimnou, jsou pořád v práci. Teprve pak se začnou zajímat, běhají kolem mě, mluví se mnou, snaží se problém urovnat.“

Jak se tedy máme s takovými situacemi vypořádat tak, abychom si zbytečně neničili nervy a současně, aby vzniklý nesoulad nenarušoval vztahy s dítětem? Někdy může následkem toho dojít i k výraznému poškození vztahů mezi rodiči, pokud se výrazně liší v přístupu k potomkovi. Když se výchova přes značnou snahu obou nedaří, začnou totiž hledat vinu a nejblíž k dispozici je právě manžel nebo manželka a jejich rodiče.

Vnímat všechny činy

Měli bychom na prvním místě brát v potaz dlouhodobé činy a projevy, zatímco jednorázové činy a zejména slova hodnotit jako akutní odchylky od normy a nepřipisovat jim přílišnou váhu jen proto, že jsou poslední v řadě. Důležité je také vnímat všechny činy dítěte nebo dospívajícího. Asi se zcela oprávněně rozčilujeme nad jeho častými pobyty mimo domov, jeho volnějším přístupem k dodržování rodinného pořádku, ale stejně vážně bychom měli hodnotit, že si s námi chvíli povídá, že se na nás usměje, že řekne „neboj se“. Možná jde o prchavé okamžiky ve srovnání s trvalým nepořádkem ve věcech, demonstrativním odmítáním všeho dospělého, ale jejich váha je úplně stejná. V konkrétních chvílích dítě třeba ani nemůže udělat víc. Výlučně negativní vidění všech událostí ze strany dospělých není výhodné pro udržení a rozvoj jakéhokoli vztahu. Je známo, že naše očekávání působí velmi silně a dokážou významným způsobem ovlivnit chování dítěte ve směru očekávání. Jestliže mu tedy dáváme stále najevo, že je nemožné, že nás trápí, že z něj nic nebude, přispíváme k tomu, že tomu tak opravdu bude.

Měli bychom dítěti nabízet a odmala je učit alternativním a hlavně sociálně přijatelným způsobům řešení náročných životních situací. Není přece vždy nutné, aby nadávalo, uráželo a obviňovalo celý svět nevybíravými slovy. Někdy totiž stačí, když chvíli počká s reakcí a už je vše trošku jinak. K tomu je ale nezbytně nutné přijmout, že do života patří i silnější emoce bez toho, že bychom vždy brali úplně doslova slova a činy, které je provázejí.

Jindy můžeme mlčet, některá slova přejít, neslyšet. Když to jde, lze odejít z místa boje. Lze také odejít se slovním doprovodem: „Nezlob se, teď to řešit nechci a nebudu, až se uklidníš, tak si o tom popovídáme. Počítej, prosím, do deseti a pak mi to řekni znovu.“ Jindy donutíme dítě, aby na chvíli odešlo samo.

Rozhodně nedoporučuji výčitky, pláč, citové vydírání. Je sice možné, že v konkrétní situaci zaberou, ale jejich účinnost se opakováním výrazně snižuje a po nějaké době mohou paradoxně zvýšit odpor vůči dospělému.

Je na nás, abychom komunikovali kultivovaněji než dítě. Neměli bychom mu říkat věci, které jsou plodem zlosti a nemyslíme je smrtelně vážně. Jestliže se sami neovládneme, měli bychom být následně o něco shovívavější, když dítě používá vůči nám úplně stejnou rétoriku. V poradně mi vyprávěl dvanáctiletý kluk, že dostal ve škole poznámku za to, že byl drzý, když na větu paní učitelky, že už ji nebaví zjišťovat, jestli něco provedl nebo ne, odpověděl údajně, že jeho už to taky nebaví. Poznámku pokládám za profesní selhání učitelky.

Některá doporučení představují kompromis. Dospělí jsou zralejší, jejich osobnosti tolik neutrpí, když není vždy vše po jejich.

Někdy stačí, abychom vydrželi s reakcí čtvrt hodiny a s dítětem je úplně jiná řeč. Nezapomínejme také, že i my se chováme jinak, když jsou kolem diváci. Mezi čtyřma očima, v přátelské atmosféře sneseme mnohem víc, než když jsme vystaveni kritice před celou třídou nebo před spolupracovníky.

Dospělí také zapomínají, že to, co se stalo, už se nedá odestát. A tak se znovu a znovu vracejí k tomu, co dítě udělalo špatně včera a před týdnem, opakují stejné věty a vedou tak dítě spolehlivě k tomu, že je přestane poslouchat.

Když dítě udělá něco špatně, tak to také neznamená, že je padouch. Pouze udělalo špatný čin. Děti jsou docela citlivé na to, jak vnímáme jejich přestupky. Dívka v sedmé třídě opisovala při písemce. Paní učitelka ji přistihla, nechala ji písemku dopsat a vzápětí ji ze stejné látky vyzkoušela. Dostala pětku. Reflexe samotné dívky: „Bylo to absolutně spravedlivé. Radši už opisovat nebudu, protože za ty nepříjemnosti to nestojí.“

Může to vypadat, že zaháním dospělé do defenzívy, že jim bráním reagovat na nepřístojnosti dítěte, že otevírám zcela prostor dětem. Tím, že všechno jejich chování vysvětlím, tak je vlastně ospravedlňuji. Nic takového. Jenže výchova musí být efektivní. A jestli vás dítě přestane vnímat, jestli na všechna vaše doporučení zareaguje opačně, jestli se vám vyhýbá, odchází za kamarády, tak můžete mít stokrát pravdu a je vám to málo platné. Na dítě už působit nebudete. A já se snažím hledat cesty, které neublíží dítěti, ani vztahům s blízkými, neohrozí jeho budoucnost a přitom povedou k cílům, které si rodiče stanoví.

Autor pracuje na katedře psychologie FF UK a v Pražské pedagogicko-psychologické poradně.