Potřebuje si školní dítě ještě hrát?

Dospělý, který citlivě vnímá požadavky současné doby a současně svůj vlastní život, si velmi intenzivně uvědomuje, jaká je škoda promarnit dobu dětství. Ve věku předškolním a později i školním je duše dítěte nejvíc otevřená poznávání, novým zážitkům, učení, vše se ukládá mnohem jednodušeji a pevněji, než je tomu v pozdějších letech. Je také známo, že zkušenosti, poznatky i zážitky z dětství ovlivňují dospělého velmi silně po celou dobu jeho života.

V předškolním věku dovolujeme dítěti, aby si po většinu času hrálo. Máme zafixováno, že předškolní věk je dobou her. Pro mnoho dospělých je spojení předškolní dítě a povinnosti, práce absolutně nepřijatelné.

Počkej, až půjdeš do školy!

Teprve první třída základní školy představuje větší předěl a pozvolné začleňování dítěte do světa dospělých. „Počkej, až půjdeš do školy, tak ti začnou povinnosti a pak už se jich nezbavíš až do penze,“ slýchají často nastávající prvňáčci. Přetrvávající hravost dítěte bývá jedním z nejčastějších důvodů žádosti o odklad školní docházky i pozdějších stížností učitelů v prvních ročnících školy.

V některých rodinách dojde vstupem první třídy opravdu k významné změně pohledů na dítě. Do popředí výrazněji vystoupí povinnost a hra je odsouvána až do chvil, kdy jsou splněny všechny povinnosti. Někteří rodiče nemají vůbec rádi, když si školní děti hrají. „Už chodí do školy a ještě by si pořád hrál s autíčky,“ stěžují si maminky kolegyním v práci. „Taková velká slečna a ještě si hraje s panenkami,“ diví se tetička a maminka se div nečervená, že dcerka dělá něco nepatřičného. Dospělí jsou ochotni ještě nějaký čas přenést přes srdce, když děti jedou na kole s kamarády, že s nimi hrají fotbal, že hrají hry na počítači, že čtou knížky pro zábavu. Úplně nejhorší však je, když zjistí, že dítě lelkuje, když podle jejich názoru nedělá nic užitečného, když sedí na koberci a stereotypně jezdí sem a tam autíčkem a přitom hlasitě napodobuje motor nebo přendává panenky z postýlky do kočárku a zase nazpátek. „Ptám se ho, co má za úkoly do školy a on mi odpoví, že Jarda má novýho zelenýho Forda s odklápěcí střechou!“

Důležitý motor rozvoje osobnosti

Z vývojově psychologického hlediska je však hra u školního dítěte (opatrně dodávám, že to platí i pro dospívající a pro dospělé) velmi důležitý motor rozvoje osobnosti, udržení psychiky v dobré kondici, ale i zdroj radosti a slasti. Vstup do školy není ve skutečnosti v životě dítěte žádný reálný předěl, který by měl striktně oddělovat dobu her od doby tzv. práce. Je ovšem nepochybné, že se musí změnit poměr doby strávené na písku a nad školním učením, případně nad povinnostmi. Řada učitelů i rodičů naštěstí chápe, že znalosti a zejména dovednosti se dítě naučí hravou formou lépe než pouhým mechanickým biflováním, takže i plnění povinností může pro dítě představovat chvíle spontánnosti, zábavy, napětí, hry.

Dítě potřebuje ke svému rozvoji volnou aktivitu, při které relaxuje, stanovuje si vlastní pravidla a rytmus, vybírá si, s kým si bude hrát a čím se bude zabývat, samo si určuje, ve které chvíli skončí. S volnou činností je to trochu jako se sny ve spánku. Jako by si dítě odreagovávalo pocity, konflikty, nevyslovené problémy, možná si opakuje nedokonale osvojené způsoby jednání. Možná také dává psychice čas, aby si uspořádala a uložila aktuální zážitky nebo poznatky. Ve spontánní aktivitě také dítě kompenzuje dosavadní zátěž. Činnost vázaná na dodržování zvnějšku daných pravidel unaví dítě dříve než hra, která má jistě také pravidla, ale je mnohem volnější. Ve volné činnosti dítě regeneruje. Když si dlouhé hodiny vykládá s kamarádkou, ujasňuje si názory k nejrůznějším otázkám, učí se je formulovat, konfrontuje je, podporuje je prostřednictvím souhlasného názoru kamarádky.

Některé činnosti jsou pro volnou hru vhodnější, zatímco jiné méně. Nechte výběr na dítěti, jen se pokuste zabránit totální jednostrannosti. Podněcujte dítě i k jiným aktivitám, než ke kterým se někdy až stereotypně utíká. Akceptujte, že rádo maluje, ale občas je vyžeňte, ať si jde zalítat nebo popovídat.

Nepřimlouvám se, abychom v plné míře dodržovali to, čím rádi argumentujeme, když chceme zkritizovat náročnost dnešní školy: „Přišli jsme ze školy, praštili jsme taškou za dveře a celé dopoledne jsme lítali venku.“ Určitě bychom měli stejně uplatnit i druhou větu, která z našich úst také zaznívá: „To když já byl tak starý jako ty, tak jsem musel pást krávu, hlídat odpoledne Anetku, chodit na nákup...“ Neboť v rovnováze volnosti a řádu, hry a povinnosti vyrůstá člověk, který je ochoten přijmout úděl dospělého a přitom si uchová radost dítěte.

Je velice ošidné dávat konkrétní doporučení, vždy záleží na konkrétních okolnostech. Já si myslím, že v první, druhé třídě by hra a povinnosti (domácí úkoly, domácnost, kroužky, sport) v mimoškolní době měly být rozděleny v přibližném poměru 4:1 ve prospěch hry, ve třetí až páté třídě asi 3:1 a pak podle okolností 2:1 nebo 1:1. Za číselné poměry bych ruku do ohně nedal, rozhodně však trvám na tom, že na volné aktivity, hru by měl zbýt čas v kterémkoli věku!

Jestliže tedy plánujete dítěti v novém školním roce náplň mimoškolního času, hledejte kroužky, výuku jazyků, zpěv, sport, myslete na pomoc v domácnosti, nicméně nechte mu i významný prostor a čas pro hru a nicnedělání.

Autor pracuje na katedře psychologie FF UK v Praze a v Pražské pedagogicko-psychologické poradně.