Jak s dětmi mluvit o smrti

Americká terapeutka Linda Goldman odpovídá na nejrůznější dětské otázky, které se týkají smrti blízkého člověka. Jedna kapitola je věnovaná i pocitům viny.

Artur (6)

Jednou jsem byl na mamku naštvaný. Řekl jsem jí, že chci, aby byla mrtvá. Proto se to pak stalo?

Myšlenky a pocity nemůžou druhého člověka zabít. Tomu se říká magické myšlení. Začneš si myslet, že tvá slova měla takovou moc, že tvoji maminku zabila. Ale to slova nedokážou. Smrt nemá s kouzly a čáry nic společného. Maminka si moc ublížila, když upadla. Dostala infarkt. Proto umřela - ne kvůli tvým slovům.

Ten den, co maminka umřela, mě zvedala. Potom dostala infarkt. Zabilo ji to?

Ne, maminku nezabilo, že tě zvedala. Měla slabé srdce a byla moc nemocná. Doktoři jí dávali léky, ale ona kouřila cigarety a měla nadváhu. To její nemoc ještě zhoršovalo. Nebyla to tvoje vina. Její srdíčko přestalo pracovat ve chvíli, kdy upadla na zem.

Jakub (12)

Jakubova maminka zemřela při automobilové nehodě, když bylo chlapci dvanáct let. Několikrát ho prosila, aby jí na internetu našel, jak se dostane na místo schůzky. Nedostal se k tomu. Maminka byla naštvaná a dům opouštěla ve spěchu a se slovy: „Budu to muset zjistit po cestě, jedu pozdě.“ To byla její poslední slova Jakubovi. Na stopce se srazila s jiným vozidlem a byla na místě mrtvá. Podle policie zrovna vytáčela telefonní číslo na mobilu. Jakub si sám pro sebe řekl, že určitě vytáčela číslo na něj, aby ji mohl navigovat.

Každý den si dával vinu. Neustále ho sužovala jedna a tatáž otázka: „Komu maminka volala?“ Volala maminka mně, když se stala ta nehoda?

Vím, že se bojíš, že volala maminka v okamžik nehody zrovna tobě. Můžeme se asi podívat do jejího mobilu a zjistit to, abys věděl fakta. Možná to ví tvůj tatínek.

Tatínek tvrdí, že volala jemu, ne mně. Ale stejně jsem jí měl zjistit tu cestu. Můžu za to, že maminka umřela?

Ne, nemůžeš za to. Maminka sama měla zodpovědnost za to, aby si zjistila, kudy má jet, ne ty. Možná hledáš způsob, jak vzít vinu na sebe, abys nějak porozuměl tomu strašnému neštěstí. Možná si myslíš, že kdybys jí býval zjistil tu cestu, nemusela telefonovat. Je normální, že si v hlavě přehráváme všechno, co jsme ten den měli udělat jinak. Nevíme, proč maminka telefonovala, ale víme, že při řízení vytáčela číslo. To je velmi nebezpečné a to asi bylo příčinou nehody.

Suzie (7)

Její tatínek byl zabit při teroristickém útoku.

Tatínek byl ten den, co ho zabili, nastydlý. Nemohla jsem ho zachránit, kdybych ho bývala přemluvila, aby zůstal doma? Proč jsem mu jen nezavolala a nevarovala ho, že se blíží teroristi?

Děti mají často pocit, že mohly udělat něco, čím by zabránily smrti svého blízkého člověka. Je to normální. Když si znovu promítneš ten den, přijdeš pravděpodobně na spoustu věcí, které se daly udělat, aby se zabránilo některým událostem. Ale ty jsi nevěděla, co se stane. Pověz mi, co všechno jsi podle svého názoru mohla udělat, „kdyby“?

Kdybych bývala přesvědčila tatínka, aby zůstal doma… Kdybych ho telefonem varovala… Kdybych mu dala s sebou do práce dlouhý žebřík, aby mohl utéct… Mohla jsem ho zachránit. Je to moje vina, že umřel?

Není to tvoje vina a za tatínkovu smrt v žádném případě nemůžeš. Vím, že si zpětně přeješ, abys mu bývala mohla v danou chvíli svými nápady pomoct, ale to prostě nešlo. Netušila jsi, co se stane. Ti lidé udělali něco moc špatného a nechali v tatínkově kanceláři zcela nečekaně vybuchnout bombu, která mnoho lidí poranila.

Michael (10)

Michaelův tatínek zemřel ve válečném konfliktu.

Děsí mě, když si představím, jak tatínek umřel. Musím na to pořád myslet. Myslíte, že tatínek trpěl?

V tvém hlase slyším úzkost. Musí být strašně těžké o tom pořád dokola přemýšlet a představovat si, co se stalo. Takové myšlenky a pocity jsou ale po traumatizujícím úmrtí blízkého člověka běžné. Možná ti pomůže, když zkusíš nakreslit svojí představu o tom, jak tatínek umřel, a povíš mi o tom. Tak ty představy možná dostaneme z hlavy.

Tady je ten můj obrázek. Tank vybouchne a tatínek je na zemi. Podívejte - je tam sám. Myslíte, že mu někdo pomohl?

Díky tvému obrázku můžeme vidět, že tě děsí představa, že byl tatínek sám. Tatínek ale sám nebyl. Byli s ním další dva vojáci, kteří jsou prý ochotní ti odpovědět na jakoukoli otázku. Možná by bylo dobré, kdyby ses s nimi a se zdravotníkem, který měl ten den službu, sešel a popovídal si s nimi. Chtěl bys zjistit víc podrobností o tom, jak to bylo?

Chci se dozvědět, co se ten den dělo. Chci znát fakta.

Taky si myslím, že je to dobrý nápad. Než si promluvíme s vojáky a zdravotníkem, sepíšeme seznam věcí, na které se chceš zeptat. Vím, že tě zajímalo, jestli byl sám, jestli trpěl a jestli před smrtí něco říkal. Nespěchej a popřemýšlej o tom. Ten seznam otázek potřebujeme mít hotový až v den schůzky.

Jsem rád, že vím, že tatínek nebyl sám a že netrpěl. Představa, že byl obklopený lidmi, kteří mu pomáhali, je dobrá. Už o něj nemám tak strašný strach.

Když si představíš tatínka obklopeného lidmi, kteří se o něj starali a báli, a budeš vědět, že netrpěl bolestí, tvoje obavy se malinko rozptýlí. Když teď znáš fakta, nemusíš se dohadovat, co se asi tak dělo.

Po našem setkání se mi o tatínkovi zdálo. Tatínek měl na sobě svoji nejlepší uniformu a objal mě. Myslíte, že to znamená, že je v pořádku?

Možná ti pomohlo, že ses dozvěděl podrobnosti o jeho smrti. Když si vzpomeneš na svůj sen, může to být uklidňující. Fešák tatínek ve své nejlepší uniformě, který tě objímá - to je mimořádný sen. Jsou děti, které věří, že je jejich zemřelý blízký člověk ve snu navštěvuje. Jiné si zase myslí, že jim tak zemřelý dává zprávu, že je v pořádku. A další si jen pamatují ten příjemný pocit ze snu. Nikdo z nás nezná odpověď. Ale to, že ses dozvěděl detaily o tatínkově smrti, ti možná pomohlo k tomu, aby ses přestal tolik děsit tatínkova utrpení a otevřelo to dveře hezkému snu!

Závěrečná myšlenka

Naslouchejte nejen ušima, ale i srdcem. Dejte dítěti možnost vyprávět celý svůj příběh bez interpretací, posuzování či předsudků. Naslouchejte jeho vlastním otázkám, snům a představám a zkuste odhalit pocity viny či obavy dítěte. Upřímně mu odpovídejte a poskytněte mu přesná fakta a podrobnosti. Vytvoříte tak atmosféru důvěry, ve které se dítě snáze vyjádří a dá průchod svým pocitům viny, obavám a magickým představám.

Ukázka z knihy Lindy Goldman Jak s dětmi mluvit o smrti, Portál 2015