Re: No nevím....

Absolutně souhlasím s článkem - jsem vychovaná na bázi příkazů a zákazů, pochvala byla doma opravdu výjimečnou záležitostí.... Teprve teď, v 30ti letech mi to dochází, jak je to špatně, že si vůbec nepamatuju, že by mě někdo chválil. Vše se bralo jako samozřejmost - dobré známky, slušné chování a běda ti.... Žila jsem v jednom stresu, který mi ale připadal normální. Až manžel mě vyvedl z omylu, že to tak má být. Po narození našeho syna jsem nejdřív nechápala, když mu tleskal za první namalovanou čmáranici a chválil za to, že krásně spinkal. Přišlo mi to trapné - ale teď už to praktikuji také. Myslím, že to co popisuje hned první reakce (americká výchova) je právě spíš ten můj případ - dětem chybí láska, cit jako takový a kontakt s rodiči, takže se snaží po svém nějak projevit - i když negativně.... Navíc na JOnášovi pozoruji, že když ho pochválím - momentálně např. za to, že se nepočural, vidím, jak je spokojený a jak na to vlastně čeká, jestli maminka ví, že on se snažil....