Jiné děti aneb příběh o jedné ponožce

Lukášovi bylo asi 10 let. Poznala jsem ho na letním dětském táboře. Nesla jsem zrovna náruč plnou prkének, když mi jich několik upadlo na zem. Než jsem se stihla rozhlédnout, stál u mne chlapec, sbíral je ze země a ochotně se ptal: "Nepotřebujete pomoct?" Kývla jsem a zde začalo naše kratičké přátelství. Odpoledne se na louce konalo sportovní klání. Lukáš se ukázal jako statečný a vytrvalý bojovník, který má zároveň smysl pro fair - play. Už si nepamatuji, zda jeho družstvo vyhrálo, ale vím, že Lukáš soutěžil, běhal, házel a skákal ze všech svých sil, povzbuzoval ostatní a těšil ty, kterým to příliš nešlo. Pamatuji si na závody "trakařů", kdy obětavě tahal i ty nejtěžší, až po jeho jindy usměvavé tvářičce stékal pot.

S Lukášem bylo veselo. Rád si povídal, rád se smál. Vyprávěl mi také o tom, jak moc se těší na prázdniny s mámou a také na chození po Šumavě s tátou. U večeře na mne nezbylo místo na lavici u stolu, už nebylo kam si sednout, ale přátelský Lukáš na mne zavolal: "Teto, sem se vejdeš!" A udělal mi trochu místa.

Další den jsme hráli zábavnou soutěž, při které se na jednoho člena z družstva musí v daném čase obléknout co nejvíce kusů oblečení. Všichni se u této hry náramně nasmějí, zvlášť ve chvíli, kdy je vyvolený už jako koule a navíc dochází oblečení, tudíž se dotyčnému oblékají troje ponožky na ruce, kalhotky na hlavu a všichni řvou smíchy, všichni, krom dotyčného, ten se v letním vedru zatraceně potí. Dobrovolníkem z Lukášova družstva byl nakonec Lukáš, nikdo jiný se sám nenabídl. Nevýhodou hry je jen kopice oblečení, která po ní zůstane a k jejímž kusům se často už nikdo do konce tábora nepřihlásí. Procházela jsem právě kolem stanů, když vidím uslzeného Lukáše.

"Co se stalo, proč pláčeš, Lukáši?"

"Ztratil jsem ponožku!"

"Kvůli tomu přece nemusíš brečet! Pojď, najdeme ji. Jak vypadala?"

Čekala jsem odpověď jako: "Fialová, zelená, hnědá s bílýma proužkama, oranžová s puntíkama, tyrkysová s fotbalovým míčem…."

Ale Lukáš se na mě otočil a s uslzenýma očima řekl: "Měla vyšitý číslo 42."

V tu chvíli mi to došlo, došla mi ta velká radost z prázdnin s mámou a z prázdnin s tátou, došla mi ta "teta", došlo mi toho mnohem víc…

Promiň, Lukáši, v tu chvíli jsem pro slzy nemohla hledat zase já.

V ten den na mne padla velká nespravedlnost tohoto světa, kdy takhle fajn kluky (a holky) někdo bez důvodu a bez šance, aby k tomu mohli taky něco říct, nechá za zdmi, kde jsou jen tety, kde chybí hřejivá náruč mámy a táty, kde oni jsou jen jedněmi z řady a kde se číslujou ponožky.

Věřím, že náruč mnohých z vás je široká, vejde se do ní puget květů, a svět bude krásnější, když jím půjdete s náručí plnou růží. Ale když tu náruč otevřete ještě trochu víc, vejde se do ní dítě. Možná i cizí dítě. A svět, v němž je o jednu otevřenou náruč víc, je krásnější než celé pole rozkvetlých tulipánů.