Vzkaz pro Lukáše

Jaké to je, mít adoptivního sourozence? Přečtěte si jeden z příběhů studentů, kteří se přihlásili do literární soutěže Síla osudu.

Jedno odpoledne celé propršelo. Seděli jsme namačkaní v naší malinké chatičce a poslouchali, jak déšť bubnuje do plechové střechy. Někdo by mohl namítnout, že deštivé odpoledne lze strávit mnoha způsoby. Vytáhnout z police staré Člověče nezlob se, šachy nebo hrát slovní fotbal. V normálních rodinách možná, ale my normální rodina nejsme.

Žijeme docela jiný život už jen kvůli tomu, že nejstarší bráška je slepý autista. Na svět se dívá jinýma očima než my, spoustě věcem nerozumí a brání se křikem a kousáním. Mladší brácha má taky zdravotní potíže. Jsou jen malé, ale i tak na něho dáváme pozor. Přemýšleli jsme, jak klukům zkrátíme deštivé odpoledne tak, aby se jim líbilo. Oba mají rádi písničky a tak táta vytáhl ze skříně starou televizi.

První program vysílal film pro pamětníky, nic moc. Zato na dvojce byl dokument. Musím přiznat, že tento žánr není můj favorit a většinou před ním utíkám. Ale tohle byl příběh jednoho starého pána a my jsme nad ním žasli. Tento pán stál před kamerou a povídal o svém životě a o době, kdy si s manželkou vzali z dětských domovů na výchovu spoustu dětí. Kolik jich bylo přesně, to nevím, ale tipoval bych kolem deseti.

Tento starý pán teď jezdil s kameramanem po naší zemi od věznice k věznici. Skoro v každé z nich bylo některé z jeho adoptivních dětí. Byli to většinou kluci, ale i když byli zavření, tak o nich povídal moc hezky. Říkal, že neví, kde se stala chyba, že neví, co měl udělat lépe, ale je to zkrátka tak. Většina z kluků prostě skončila na šikmé ploše. Nezdál se mi z toho ani smutný. Byl rád, že se snažil pomoci a udělal pro to hodně. Ten pocit chápu.

Můj bráška nám taky nevrací všechno hned v dobrém, co do něj dáváme. Přinesu mu třeba chleba ke svačině a on mi sevře ruku tak, že to bolí. Od malička vím, že ho musím mít rád takového jaký je, protože on je prostě jiný. Stejně tak děti z dětských domovů jsou jiné.

Není to tak dávno, kdy se mě naši přišli zeptat na to, jestli bych přijal nového brášku. Tato myšlenka jim ležela v hlavě už spoustu let. Hledali informace, radili se s doktory i odborníky, čekali, až starší brácha povyroste. Měli prý potřebu pomoci, když nám spousta lidí také pomáhalo. Chodili na přípravné kurzy, mluvili s psychologem, všechno klapalo. Nebude prý pro nás obtížné přijmout postižené dítě, když už máme velké zkušenosti.

Dokonce nám vybrali i vhodného chlapečka. Jmenoval se Lukášek a bylo mu šest let. Měl postižený pohybový aparát a nikdo jiný se za celou tu dobu o něho nezajímal. Potom šla ale naše psycholožka do důchodu a do řešení situace se vložila její nástupkyně. Nová a mladá. Našim začaly chodit nové dotazníky, žádosti o přezkoumání našich poměrů a mluvili několikrát i se mnou. Když jsem poprvé odpověděl, že pěstounského brášku budu mít rád, odpověděl bych tak podruhé i po sté. Nová paní psycholožka byla toho názoru, že jsme natolik sehraní a propojení, že nového oslabeného člena rodiny nemůžeme přijmout.

Všichni jsme byli zklamaní, myslím, že si umíme pomáhat a Lukymu by u nás bylo dobře. Naši říkají, že novou žádost zatím podávat nebudou, čas prý ukáže, co bude dál. Ale já už teď vím, že pokud to bude jen trochu možné, v dospělosti bych rád ke svým dětem i nějakého postiženého Lukáška do pěstounské péče vzal.

Příběh "Vzkaz pro Lukáše", který napsal Adam Bártek, žák ZŠ Štefánkova ve Zlíně, byl jednou z prací oceněných v literární soutěži Síla rodiny, určené pro žáky základních a studenty středních škol. Soutěž v rámci vzdělávacího projektu Nickyho rodina potrvá až do roku 2014. Pokud se jako učitelé nebo studenti chcete soutěže zúčastnit, více informací naleznete na stránkách http://www.wintonfilm.com/soutez/nova-literarni-sout.html

Další eseje budeme postupně zveřejňovat na stránkách www.hledamerodice.cz , které slouží jako informační portál pro všechny zájemce o pěstounskou péči.