BTW: Dyslexie, dysortografie - aneb jak bojovat s hydrou

Někdy se řešení najde snadno - dítko si nesedlo s učitelem, nemá kamarády, je toho na něj moc. V některých případech však odpověď přijde od psychologa a ejhle - vy i dítě stojíte proti nějakému dys. Dyslexie, dysgrafie, dysortografie, dyskalkulie. Definice těchto poruch si najdete snadno, ale jak pomoct dětem s těmito problémy žít, to už vám každý neřekne. A nepochybujte o tom, že to jsou pořádné problémy.

V tomto článku vycházím z vlastních zkušeností, protože Marek si z výše jmenovaného neodnesl jen tu dyskalkulii. Po strašlivém přístupu učitelky v první třídě, která Marka takřka zničila (zatímco já jsem tápala v nevědomosti a pochybnostech - znalosti o dyslexii a spol. nebyly před těmi jedenácti lety zdaleka běžné), jsme se dostali k vynikající psycholožce, která nám pomohla. Pomohla tak, že z Marka je navzdory dyslexii, dysgrafii a dysortografii úspěšný student, který nezanevřel na vzdělávání, a všichni společně jsme potom přežili jeho školní docházku. Tedy tu její českou část.

Řekla nám totiž několik věcí, které se (tehdy) rodičům běžně v pedagogicko - psychologických poradnách neříkaly, a které já sama považuji za klíčové. A tak bych je ráda poslala dál, protože dětí s těmito problémy je hodně a někdy rodiče ani s tou nejlepší vůlí nevědí jak dál.

První a nejdůležitější pravidlo zní:

1) Zprostředkujte svým dětem informace, díky kterým se může rozvíjet jejich mozek, intelekt i osobnost, a to takovým způsobem, aby je mohly využít!

Naše společnost je prakticky založená na čtení - nejvíc informací a naprostá většina učební látky k nám přichází prostřednictvím textu. Děti s dyslexií (potíže se čtením) a dysortografií (neschopnost zvládnout pravopis) obvykle nemají sníženou inteligenci, ale právě kvůli těmto poruchám nedostávají dostatek podnětů a informací, které ke svému rozvoji potřebují.

Pokud se dítě pod vlivem neúspěchů ve škole a posměchu z toho vyplývajícího (pozor - nemusí jít jen o spolužáky, bohužel se to stává i u učitelů a dokonce i doma!) uzavře a začne odmítat učení jako takové, může skutečně nakonec skončit nevzdělané. Nebude to ale proto, že je hloupé, ale protože se mu nedostalo odpovídající pomoci. Proto prosím - pokud máte takové dítě doma, nikdy nezapomeňte na pravidlo jedna!

Cesta, jak zrovna z tohohle ven, je dnes snadná: zásobujte dítě informacemi v takové podobě, jaká je pro něj v tu dobu přirozená. Dyslektici se obvykle výborně učí poslechem, takže místo knížek mu noste audio a video záznamy všeho možného. Velmi pomáhá i počítač a nejrůznější animované programy - tuhle výhodu jsme my zpočátku neměli, ale dnes by to už neměl být problém. Skvělé jsou samozřejmě dokumentární filmy a filmy vůbec. Pokud podchytíte zájmy dítěte a podpoříte jeho schopnosti včas, najde později cestu i ke knihám.

Díky dostatku informací se bude mozek dítěte vyvíjet optimálně a dítě má šanci později využít všech svých vrozených dispozic.

2) Dítě se specifickými poruchami učení obvykle ničí stres a to mnohem víc, než děti bez těchto poruch. Snižuje jim nejen okamžitý výkon, ale i radost ze života.

Zásadní věc, kterou musíte jako rodiče pochopit, je fakt, že v případě těchto poruch nejde o nešikovnost, které by se dítě zbavilo, kdyby ovšem doopravdy chtělo. Je to podobné, jako kdyby se narodilo s jednou nohou kratší - usilovnými pokusy o běhání stejným způsobem jako zdravé dítě se k výsledkům nemůže dopracovat. Jen bude frustrované a nakonec ztratí snahu, vůli i víru v jakýkoliv úspěch.

Pokud ale problém pochopíme a - řečeno s oním příměrem - nabídneme mu vhodné ortopedické pomůcky, tak se může naučit běhat ne stejným způsobem jako ostatní, ale v podstatě skoro stejně rychle. Možná neuběhne maraton, ale v běžném životě nic nepoznáte.

Co s tím?

Tak za prvé je třeba stabilizovat prostředí v rodině. Samozřejmě nesmíte dopustit, aby se dítěti někdo vysmíval (je třeba vážně a v soukromí promluvit nejen s babičkami a dědečky, ale i se sourozenci!).

Dále je třeba dítěti zadávat takové úkoly, v jejichž plnění je dobré - a potom chválit! Uznání se takto postiženým dětem nedostává často, a i proto ho tak potřebují. (Ostatně jako každý, že). Pozor na bezcenné pochvaly za nic, děti si jich neváží. Pochvalou je například i uznání: vidíš, dnes tu máš míň chyb než obvykle:))

Podporujte děti v pohybových aktivitách, a pokud to je možné, pořiďte jim nějaké mazlivé zvíře - nejlépe psa nebo kočku. Zvíře mu bude milujícím přítelem, kterému je jedno, že si jeho malý páneček plete písmenka a nic mu ve škole nejde.

Sledujte jeho zdravotní stav - trvalý stres obvykle vede k psychosomatickým poruchám, děti bývají často nemocné, mohou se přidat i v jejich věku nečekané problémy, třeba s krevním tlakem. Děti trpívají na noční můry (pomoc - milované zvíře v posteli:)), špatně spí a únava potom komplikuje všechny ostatní potíže.

Zamezte provokativním dárkům od příbuzných - dítě například cítí, že kniha jako dárek je připomínka jeho nedostatečnosti. Choďte s dětmi do knihkupectví a nechte je si vybrat. Číst knihy musí chtít samo, donutit je nelze.

(U nás Markovi otevřely cestu ke čtení první díl Harryho Pottera - bylo mu v té době stejně jako Harrymu - jedenáct, a já jsem následující roky bez řeči kupovala nejen Rowlingovou (poslední díl Harryho přečetl Marek v angličtině:)), ale i všelijaké šílené upíří příběhy, jen aby Marek četl...)

3) Obrňte se proti reakcím okolí a bohužel často i školy. Vaše dítě není hloupé, jen je třeba najít tu oblast, kde je vynikající. A ona určitě existuje!

Tady v Norsku se říká, že dyslektičtí lidé mají "třetí oko". Tím se chce říct, že lidé se specifickými poruchami učení se umějí dívat na svět kolikrát jinak, než lidé zdraví. Mívají talenty k různému umění, včetně matematiky a deskriptivní geometrie. Ale pozor, to neznamená, že vyniknou ve škole aspoň ve výtvarce a matematice!

V umění je často přitahuje fotografie a abstraktní obrazy, dnes tvořené často na počítači, a ani jedno z toho škola neocení. Pokud mají navíc dysgrafii, potom jejich první ušmudlané pokusy o kresbu podle vzoru paní učitelky nejspíš neskončí slavně, a bez vaší podpory se k malování nebo jiným pro ně vhodný výtvarným činnostem neodhodlají.

Stejné je to s matematikou. Děti mohou zvládat řešit těžké úlohy z Mensy, ale shoří na počítání obyčejných příkladů. Ve škole budou i nadále nedostateční, přestože za většinu jejich chyb může stres a nepozornost z něho vyplývající. Pokud se dítě snaží, a vy vidíte, že pracuje a nelajdá, jen ty výsledky jaksi neodpovídají, potom se snažte známky ze školy ignorovat a podporujte dítě všemi způsoby v rozvíjení jeho schopností.

Hrajte s ním šachy, karty, cokoliv. Voďte ho do galerií, hrajte s ním klidně i počítačové hry - důležité je ho stimulovat, postupně mu zvyšovat zátěž a stejně často ho nechat odpočívat. Pro tyto děti je život velmi stresující a únavný, víc než jiné potřebují klid a bezpečí domova. Lákejte je ven k různým činnostem, ale respektujte hranice jejich možností. Je dobré se za ně natahovat, ale jen postupně.

Pamatujte si, že učení jakéhokoliv předmětu (snad kromě tělocviku:)) je u nás závislé na čtení, takže dítě nebude mít problémy jen v češtině, ale prakticky všude. Pokud mu chcete opravdu pomoct, tak mu ze začátku předčítejte z učebnic - ale prosím bez průběžné kritiky. Dítě, které se učí samo, si také čte různé pasáže víckrát, když je nepochopí a vy to nevíte jen proto, že to dělá potichu.

Nečekejte, že až začne pravidelně číst, že se zlepší jeho pravopis. Dyslektické dítě čte úplně jiným způsobem, popravdě tak trochu odhaduje, co je tam asi napsáno, nečte "po písmenkách". I hodně sečtělé dítě tak obvykle mívá problém s čtením nahlas. Radši to moc neřešte a děkujte tomu nahoře, že vůbec čte.

Ve škole

Nevím, jak moc se změnil přístup českých škol k "dys" dětem v poslední době, ale v čase, kdy se Marek prodíral základní školou, se většina učitelů omezila na přístup, který by se dal charakterizovat takto: Nedávám mu pětky, které si zaslouží, ale trojky, protože má ten papír. Tak co byste ještě chtěli?

Uznávám, že s pětadvaceti různými dětmi ve třídě toho asi průměrný učitel moc nezmůže, ale i tak jsme měli štěstí aspoň na dvě učitelky, které Marka skutečně něco naučily. (Ano, za celých devět let na třech různých školách byly dvě.)

Ta první ho měla ve třetí a čtvrté třídě, sama se o něho zajímala, a když našla v jeho papírech vyjádření psycholožky, tak ji navštívila a o Markovi si s ní promluvila. Byla náročná, nic Markovi neodpustila, ale dala mu šanci.

Třeba tím, že než ho vyvolala, stoupla si nad něj a položila mu ruku na rameno. Měl čas se soustředit a jeho čtení nebo odpověď dopadlo mnohem lépe, než bez této prosté pomůcky. Nedávala mu lepší známky, ale veřejně ho pochválila za každý pokrok (Méně chyb než minule.)). Marek ji miloval a za dva roky nezapomněl jediný úkol! (Poté, co ji ředitelka bez udání důvodu na konci roku vyhodila, změnili jsme školu...)

Ta druhá byla matikářka v deváté třídě, která v něj věřila a právě proto ho dřela jak koně. Pomohlo obojí a Marek udělal přijímačky na gymnázium z matematiky na plný počet bodů.

Tady v Norsku na mezinárodní škole žádné úlevy nemá, jen u tříhodinových maturitních zkoušek ze šesti předmětů dostane ke každé zkoušce půl hodiny navíc a bude mít právo psát na počítači.

Postupně se vypracoval na dobrého studenta (nastoupil tu do druhého ročníku střední školy, letos maturuje) a není to tím, že by měla škola nějaké zvláštní pomůcky, ale pomohl hlavně zdejší přístup, který eliminuje stres.

Učitelé tu s dětmi nesoupeří, ale spolupracují. Hodně se společně pracuje, písemky se předem ohlašují a lámání chleba nastává při pololetních zkouškách. Čtyřikrát do roka dostáváme hodnocení jeho práce, které využívá jak známek (od 1 do 7, sedm je nejlepší), tak slovního hodnocení. I ten první půlrok, kdy to byla s angličtinou naprostá katastrofa, našli učitelé něco, za co ho mohli pochválit...

A co na závěr?

Z opravdových "dys" poruch se nedá vyrůst, jen se s věkem dítě naučí s nimi žít a nějak na ně vyzrát. Děti neničí jen porucha jako taková, ale především stres a reakce okolí na jejich školní výsledky.

Slyšela jsem názor, že děti se nemají před stresem zbytečně chránit, že je do jisté míry nezbytný a děti otužuje pro reálný život. Obecně bych na to možná opatrně kývla, ale ne, pokud jde o děti s "dys" poruchami a školu. Tyto děti totiž mají obrovský úkol vypořádat se s něčím, co si ti ostatní vlastně ani neumějí představit, takže stresu mají mnohem víc už jen z principu věci (a to jsem tu ani nezmínila šikanu, kterou tyto děti musejí často ve škole projít).

Ony se postupně zlepšují, vyzrávají a otužují, ale pokud je neuchráníme, když jsou zranitelné, tak mohou na všechno rezignovat. Nijak moc nepřeháním, když řeknu, že tímto způsobem můžeme z původně nadaného, ale "dys" dítěte vychovat depresivního jedince, neschopného si najít pořádnou práci. A vina toho dítěte to nebude!

Takže pokud uslyšíte padnout v souvislosti se svým dítětem slova jako dyslexie, dysgrafie nebo dysortografie, tak se připravte na boj. Bude dlouhý, úmorný, často budete pochybovat, jestli má vaše snaha nějaký smysl.

Ale pozor! Nebudete bojovat se svým dítětem, ale po jeho boku! Je na vás, dodávat mu odvahu, motivovat ho, dostat z něj to nejlepší, čeho je schopné. Je to tvrdá práce, pro něj a pro celou vaši rodinu, s trochou štěstí se k této práci přidají i jeho učitelé.

I dítě s těmito poruchami může úspěšně vystudovat vysokou školu vhodného směru, ale taky nemusí. Může se najít v desítkách jiných činností, v řemesle nebo umění. Jenom nesmí ztratit zájem a víru samo v sebe. A to je právě úkol pro vás.

Vždyť kdo jiný než rodiče by měl dítě milovat bezvýhradně?