Jak jsme zvítězili nad hydrou my

Děkuji za skvělý článek! Autorčiny rady opravdu fungují! Nicméně hydra to skutečně je: sotva jednu hlavu odstraníš, narostou jiné. Ale ne na nekonečně dlouho...

Syn byl těžký dysgrafik. Zároveň měl v předškolním věku problémy s řečí. Začal mluvit pozdě: až ve třech a půl letech. Jeho věty neměly pořádný začátek ani konec, navíc slova špatně vysloval. Skončili jsme na logopedii a makali. Při nástupu do první třídy už byl sice bez řečové vady, ale jeho ústní projev byl velmi neohrabaný. Záhy se objevila dysgrafie. Den co den jsme si po celý první stupeň odpoledne sedali k sešitům, dopisovali je, opravovali chyby, dávali jim aspoň nějakou grafickou úpravu... Ve třetí třídě jsem ho nechala udělat přijímačky na jazykovou ZŠ. Ne proto, abych ho tam dala, ale chtěla jsem vědět, jak si stojí mezi ostatními dětmi. Byl beznadějně poslední.

Mezitím jsme ho celkově rozvíjeli: ZUŠ, koncerty, večer jsem mu četla, učili jsem ho fotit, hrát stolní hry, běžné sporty, lyžování,atd. Bylo toho hodně. A hlavně chválit, chválit a chválit.

V pátém ročníku jsme ho přihlásili na víceleté gymnázium. Byl dvacátý a v pohodě se dostal!!!

Dneska je z něj pohodový bezproblémový kluk. Písmo samozřejmě není žádný krasopis, ale jde o to, že se v něm vyzná a v textu se orientuje. Na vysvědčení měl bez jakýchkoli úlev dvě dvojky a z češtiny ( i z matematiky) jedničku!! Diktáty mívá zpravidla bez chyb, slohy si píše na počítači. Zkrátka: školu vůbec neřeším!

Ráda bych upozornila na jedno české specifikum, o kterém autorka možná neví. Někteří čeští rodiče bohužel usilují o to, aby dítě mělo na "dys" hlavně "papír". A tím pro ně taky celý problém končí. Myslí si, že dítě bude mít "úlevy", a tak se školou nějak protluče. To je samozřejmě obrovský omyl!
Samotný "papír" ještě nikoho nic nenaučil. Pokude nebudeme (samozřejmě ve spolupráci se školou, případně psychologem) s dítětem denodenně pracovat, prokážeme mu tím časem medvědí službu. Vychováme z něj nesamostatné "chuďátko", které bude na druhém (případně třetím) stupni úplně mimo, protože se v náročném poloodborném texty fyziky, chemie a přírodopisu bude ztrácet a navíc bude svým pubertálním spolužákům pro smích. To, k čemu potřebujeme dítěti pomoct, je vědomí ÚSPĚCHU a toho, že ZVLÁDÁ. Pak nebudeme muset řešit jeho nejrůznější psychické problémy, pramenící z trvalého pocitu méněcennosti.

Přeju všem "postiženým" rodičům pevné nervy a hlavně dostatek trpělivosti. Navzdory všemu to opravdu jednou skončí!!!