Re: Děkuji za článek

Také si myslím, že škola pouze formálně akceptuje poruchy, ale nezvládá vytvořit zázemí pro to, aby to postižený jedinec udýchal. Můj syn sice nechodil domů s pláčem, ale vytvořil si vzdoro postoj a byl téměř celé dětství mozkem všech hovadin a průserů, čímž si kompenzoval nemožnost vyniknout v normálních školních činnostech. Vynikání a soupeření je totiž pilířem existence ve vzdělávacím procesu.
Přežil to k vysokoškolskému studiu, nicméně při vzpomínkách na pí učky s pí řeďkou v čele se mi ještě dnes otevírá kudla v kapse.