Re: Děkuji, bojujtte dál!!

Děkuji Ti Li PO, i všem ostatním za to, jak bojujete a jak se Vy,maminky snažíte pomáhat svým dětem. Já jsem dysortografik-prý je to kompenzované.
Jinak jsem si užila ve škole dost. Mám dětskou mozkovou obrnu, chodím o berlích a mám mnohem méně síly než moji vrstevníci.Vždycky jsem se snažila plnit nároky školy i rodičů co nejlépe. Přesto jsem se cítila přemírou dom. úkolů zavalená. Učitelé tvrdili, že je to podmínkou toho, abych se mohla dostat k maturitě.Asi rok a půl jsem bojovala, až midošly síly. Musela jsem přerušit studium. Ještě po půl roce doma jsem měla psychické potíže. Teď už se prázdniny chýlí ke konci a už se těším do školy. Říkám si:Ať se stane cokoliv, musím mezi lidi a děti.
(Myslím si, že moje škola na mně moc ohled nebrala. Studuji na gymnáziu Integra,které má za cíl pomáhat handicapovaným.)
Naštěstí tu máme hodnou paní zástupkyni. Je to zvláštní-kdysi si o mně myslela, že nemám logické myšlení, že se nesnažím a jsem zkrátka hloupá. Pak jsem u ní dělala reparát a naučila jsem se za dva měsíce to, co jiné děti za několik let-podle jejích vlastních slov. Od té doby si mně váží a snží se mi pomáhat.
Jednou mně úplně šokovala. Rok poté, co jsem u ní dělala reparát se mně zeptala, co chci dělat. Matematika to asi nebude,říkala. Nabídla mi, že mivezme berle do schodů. To mně překvapuilo natolik, že jsem jí řekla,co běžně neříkám. Čekám na člověka. Už od sedmé třídy-tedy sekundy osmiletého gymnázia to byla suverénně nejmilejší bio disciplína. A o biologii člověka jsem se zajímala už dávno předtím. Mým přáním bylo pracovat v nemocnici s dětmi,být lékařem. A nezapomenout ani na popovídání, na to, žechci, aby se děti v nemocnici cítily dobře.
Jak jsem měla loni ty psychické problémy,ona se mnou mluvla. Bylo to na ni moc husté, tak ode mně párkrát utekla. Já jsem ale věděla, že je to laskavá žena ažese umí přes ledacos přenést. Věděla jsem, že si zase popovídáme. Když jsme se vyděli po tom půl roce 29.6.zeptala se mně, jak se těším do škloy. Když zjistila, že se školy bojím a že mně ješte trápí vzpomínky, řekla: Ale mohla by sis přijít zítra pro vysvědčení.(Pololetní.) Meziděckama je to dobrý...
Nevím, jestli se mi moje přání z dětství splní. Pokud ne,budu pracovat jako spec. pedagog a jako předmět bych si chtela vybrat přírodopis. Přemýšlím, jaké by to bylo dělat tábory vpřírodě s dětmi,(i když mám postižení), zkusit učit na nějaké škole a když by mě to nebavilo nebo bych neměla sílu, mohla bych jít do té nemocnice. Mohla bych také dětem ukázat nějakého ptáčka a říci: Podívej se na tamtoho ptáčka.Jmenuje se... Ten je ale krásný,že?
Všechna ta námaha, kterou věnuji studiu by se mi vrátila. Stovky hodin věnovaných biologii. To, že jsem se snažila překousnout hloupé poznámky některých profesorů. Že se každý školní den přemůžu a vstanu z postele, i když mě to stojí hodně sil. Klidně řěkněte svým dětem o mém příběhu. Je to totiž o tom, jestli chce člověk bojovat, nebo sedět jako buchta.
Mějte se krásně
Šárka