Ajlino,
já jsem bývala taky nadprůměrně nadaná, do první třídy jsem šla se zvládnutým učivem druhé třídy, přesto jsem se ve škole nenudila. Ale to asi záleží na dítěti i učiteli. Já jsem při těch nárocích na samé jedničky byla jenom ráda, že se známkuje to, co už bezpečně umím. Poté, co na mě bylo se známkami tlačeno, naprosto zbytečně, každé ráno jsem měla bolesti břicha a průjem a dneska ze mě stejně nic není, protože jsem se psychicky začala sypat už po třicítce a dneska si netroufám na žádnou náročnější práci, tohle dítěti dělat nechci. Ať je klidně "blbé", ale spokojené a sebevědomé. A ono jaksi úplně blbé není, i když by ty výsledky mohly být lepší, kdybych na školu kladla důraz, ale prostě nekladu, vadilo by mi až záškoláctví a podvádění, to je porušení těch pro mě základních pravidel.
Já mám "totálně blbé spolužáky", kteří dneska vedou mnohem spokojenější život, než já a jejich rodiče kdysi moc neřešili ani to, že skoro propadají, jeden z nich se k nám dokonce propadl a já premiantka se dneska před ním stydím, dokázal v životě víc než já....
Výchovou se nechlubím, já moc nevychovávám, jen nechávám věci plynout a případně usměrňuji.
Mě nadzvedlo to, že "dětství se nemá užívat, je to jen příprava na dospělost" nebo jak to bylo napsáno.
Užívat se má každé období života. Jistě, myslet na budoucnost se musí, ale ono nevíš, jestli se dítě vůbec té dospělosti dožije, případně jaké budou v té době podmínky. Představa, že teď bude dítě stresované, aby se jednou mělo dobře, se mi příčí hodně. Ono se taky může z toho stresu sesypat a neuspět vůbec nebo se připravovat na něco, co nenastane, protože se prostě podmínky úplně změní. Jako já jsem byla připravovaná na poslušnou existenci v totáči a naprosto ne na to, že by byla potřeba myslet a jednat samostatně a sama za sebe