Když budíček natahuje měsíček

Proč je to oproti vstávání do světla takový rozdíl? A dá se s tím něco dělat?

Poprázdninový návrat svých dětí do školky a školy jsem očekávala s pocity značně rozporuplnými. Těšila jsem se, samozřejmě. Za prázdniny se nakupilo hodně restů, které jsem se dvěma dětmi neměla šanci zvládnout, a moc jsem se těšila, až si zase trochu „vyčistím stůl.“ Ovšem vyhlídka na vstávání do chladných, tmavých rán, kterou s sebou školní docházka i krátící se podzimní dny přinášejí, vyvolávala pocity spíše nelibé. Nešlo o má vstávání, ale o představu, jak budu bojovat se svými drobečky, pro které se vytržení ze sladké náruče Morfeovy a vynesení z teplého pelíšku rovná vraždění neviňátek. Samozřejmě to dávají patřičně najevo. Navzdory tomu, že v létě „straší“ v půl sedmé a déle je v posteli nic neudrží.

Viníkem je melatonin

Potřeba spánku je u dětí i u dospělých individuální, a proto ani odborníci nedokáží dát jednoznačnou odpověď, kolik hodin potřebuje spát předškolák a školák. Zpravidla se hovoří o době 9 - 10 hodin. Tato potřeba stejně jako pocit ospalosti se ale v jednotlivých ročních obdobích liší, stejně jako se mění s věkem.

Biologické hodiny, které v sobě máme (a s námi všechny živé organismy, včetně např. bakterií a hub), jsou podle vědců řízené denním světlem. Čím méně světla, tím vyšší je sekrece „spánkového“ hormonu melatoninu. Melatonin způsobuje ospalost. To je důvod, proč se nám za světla hůře usíná a sami se budíme, zatímco když se začíná brzy stmívat a noci se prodlužují, zvyšuje se i naše potřeba spánku a neochota vstávat.

Pokud bychom se chovali podle své přirozenosti, využívali bychom dřívějšího stmívání a chodili o to dříve spát. Spali bychom více a i za tmy by se nám vstávalo lépe. Potíž vznikla, když byla vynalezena žárovka. Pokud si po setmění rozsvítíme a pohybujeme se v osvětlených prostorách, produkce melatoninu se nezvýší a ospalost se dříve nedostaví. I umělé světlo ji totiž snižuje. Zato ráno, kdy je tma, tělo nepřestává produkovat více melatoninu, a tudíž nemá jediný důvod chtít vstávat.

Něžný začátek dne

Protože převedení vědeckých poznatků do praxe chvíli trvá a na podobné budíky si budeme muset ještě nějakou dobu počkat, nezbývá než problém vstávání našich potomků řešit jinak. Rázný přístup nedoporučuji. Technika stáhnutí peřiny a alou na rozcvičku se hodí možná na vojnu, ale o příjemném naladění na nadcházející den nelze mluvit. Chceme-li vstávání „bez nátlaku“, nejlépe je spojit je s něčím, co nezabere příliš času (protože kdo ho ráno má), a zároveň je pro dítě příjemné.

Lákavý způsob používala Lucka, jejíž Kubík s námi sdílel školku: „Vstávání je i můj nepřítel číslo jedna. Vždycky když zazvonil budík, vykulila jsem se z postele a šla budit Kubíka. Lehla jsem si k němu a snažila se ho něžně probrat. Tyhle naše ranní chvilky byly velmi příjemné...“ Bohužel se stávalo víc než často, že doráželi do školky se zpožděním, protože znovu usnuli, takže po nástupu Kubíka do školy nezbylo než změnit taktiku.

Pokud budíte dítko takto něžně, je velmi vhodné si k němu nelehat, ale naopak jej postupně vytáhnout z teplého pelíšku. Pomocníkem je světlo, ideálně zpočátku tlumené.

Když dítě začne „vnímat“, je vhodné na něj mluvit a něčím ho zaujmout. Občas s úspěchem používám dětské říkanky pro nejmenší typu „Vařila myšička kašičku“, což mou starší, již školou povinnou dceru spolehlivě rozesměje. Zajímavé je „počítání kostiček“, při němž jedete dítku po páteři od krku dolů a nahlas počítáte obratle. Jak se ratolest probouzí, začíná vnímat, tak můžete k počítání přidat otázky týkající se lidského těla.

Je určitě vhodné si v ranním maratonu na buzení rezervovat určitý čas, aby vstávání neprobíhalo ve stresu, a stanovit rituál, který dítě nenásilně připraví na nový den. Na jeho konci dítě ví, že musí vstát.

Když vstávání drhne

Mazlení a něžné buzení funguje u dětí mazlivých. Je ale velká část takových, které jsou tzv. kontaktní, jen mají-li na to náladu, což po ránu nebývá. Některé z nich přesvědčíte třeba snídaní. Moje mladší dcerka vstává vcelku ochotně, ovšem její první slovo ihned po otevření očí je „mlíčko“. Jen s vidinou svého mlíčka je ochotná vstávat a oblékat se.

Na jiné děti nezabírá ani to. Je pak vůbec nějaké řešení?

Zajímavým a trochu neobvyklým způsobem řešil tento problém se svým tříletým synem můj kamarád: „Když Davídek začal chodit do školky, měli jsme obrovský problém dostat ho z postele. Ve školce se mu líbilo, ale ranní vstávání byl prostě horor. Mazlivý on moc není a ať jsme dělali, co jsme dělali, jakmile jsme ho z postýlky vyndali, začal se vztekat, což mu vydrželo celé ráno. Oblékání a vypravování řvoucího a sabotujícího dítěte nebylo nic příjemného a ani jsme jej v tomto stavu nebyli schopni přimět k jídlu, což byl další problém. Nezabíralo ani něžné a laskavé buzení, ani ignorování řevu. Pochopil jsem, že přes buzení Davida cesta nevede, že my ho nesmíme budit a už vůbec ne vyndávat z postýlky. Co lze udělat je nastavit podmínky tak, aby chtěl vstávat sám. Náš postup spočívá v tom, že hned, jak vstaneme, otevřeme dveře pokojíčku, rozsvítíme lampičku a pustíme mu klidnou, ale ne úplně uspávací hudbu - tu samozřejmě máme nachystanou. Pak se odebereme připravovat snídani. David se pomalu probudí a za světla a při hudbě rychle zjistí, že už mu spát nejde. Takže po chvilce vyleze sám a jde se podívat, co děláme.“

Nechuť ke vstávání může mít hlubší příčiny

Může odrážet celkovou nechuť dítěte vstát do školy či školky, problémy, se kterými se vám nechce či nedokáže svěřit, únavu, strach, depresi. Však ani nám dospělým se v obdobích stresu a přepracovanosti nechce vylézt z postele. Pokud na dítě žádné z výše uvedených zpříjemňování vstávání nezabírá, věnujte víc času pozorování svého potomka a povídání s ním. Zamyslete se, zda dítě nemůže mít obtíže ve škole či školce a zda se tam třeba někoho nebo něčeho nebojí.

V případě takového problému nebo podezření na něj kontaktujte odborníka.