Na hádku je třeba dvou

Spory a dohadování se s dítětem jsou stinnou stránkou rodičovství. Pokud přerůstají únosnou míru, dokážou otrávit ovzduší a narušit vztahy. Dá se něco udělat pro to, aby jich bylo méně?

Také jste si jako děti slibovali, že na své ratolesti budete mnohem hodnější, než byli vaši rodiče na vás? Že budete mít větší pochopení pro to, co budou mít rádi, a nikdy, ale opravdu nikdy nebudete trvat na okamžitém uposlechnutí, zbytečném uklízení nebo dobrých známkách? Že své dítě vždy trpělivě vyslechnete, uznáte jeho námitky a přehodnotíte svůj postoj? Já mockrát. Leč postoj jsem přehodnotila spíše směrem, který mé dítko úplně neuvítalo. Mám dcerky velmi výřečné a pohotové, které již odmala nelitují času ani námahy všechny instrukce řádně prodiskutovat. Dlouho jsem se snažila vysvětlovat, ale když jsem se po sto prvé přistihla, že zdůvodňuji, proč patří boty do botníku, došlo mi, že je něco špatně. Možná můj přístup?

Můžu děti úkolovat?

V současné době je moderní „západní styl“ výchovy. Není založen na rodičovské autoritě, jak tomu u nás bylo v minulosti, nýbrž na autonomii, toleranci a vysvětlování. Rodiče se snaží maximálně rozvíjet individualitu dítěte a dávat mu co nejvíce svobody. Dodržování pravidel a určených hranic nevyžadují z pozice autority, nýbrž se snaží dítě přesvědčit o jeho užitečnosti. Funguje to? Jak u kterých dětí. Lze říci, že existují takřka bezproblémové děti, které se „vychovávají samy“. Pak jsou děti normální, které hranice zkoušejí a pokud ucítí, že nejsou příliš pevné, rády smlouvají, diskutují a zkoušejí je posunout.

Čímž podrobují své uvědomělé rodiče těžké zkoušce a únavným diskuzím. A také dilematu. Jsem-li demokratický rodič, mám právo říct: „Uděláš to teď proto, že ti to říkám!“?

Nebo po sto dvacáté připustím diskuzi, proč je nutné odnést špinavý talíř do myčky hned, a ne „až mi slehne“? Nebo ustoupím s tím, že přece nemám právo po dítěti vyžadovat okamžité splnění svého „rozmaru“ a počkám, až se samo rozhodne talíř odnést? Nebo podobné diskuze předem vzdám a talíř raději uklidím sama?

Nebojte se hranic

Důvodem, proč k takovým situacím dochází, bývá obyčejný strach. Milujeme své děti, a proto se bojíme, abychom příliš tvrdým přístupem neporanili křehkou duši našeho dítka. Abychom nepošlapali jeho sebevědomí a nepotlačovali jeho individualitu. Anebo máme obyčejný strach, aby nás nepřestaly mít rády. Jenže děti na nás mají radar, zkrátka vidí nám až do žaludku. Relativní fyzickou bezmocnost jim vynahrazuje velmi dobře vyvinutá intuice a schopnost vnímat naše rozpoložení a reagovat na něj tak, jak jim to v danou chvíli nejlépe vyhovuje. Stejně jako je neošálíte předstíráním, že se nic neděje, když řešíte závažné vztahové nebo existenční problémy (naopak je tím naučíte předstírat také), neskryjete před nimi ani svůj strach a nejistotu. Dokud se budete bát stanovit dětem hranice a v případě potřeby tyto hranice prosadit, budete donekonečna diskutovat a vysvětlovat. Dětskou přirozeností je totiž hranice pokoušet a posouvat. Jistěže ne ve všem, při zapojení pozitivní motivace a ve věcech, které pro ně nemají takovou přitažlivost, dokážou být děti laskavé a plny dobré vůle, jenže tváří v tvář příliš silnému pokušení velmi rády využijí vaší nejistoty.

Hlas nezvýšíš, trestem nezahrozíš…

Ráda poslouchám příběhy maminek, které říkají, že u nich se nikdy nic nepřikazuje a že se na všem dokážou smírně dohodnout. Jsou mezi nimi opravdové poklady - maminky s charismatem, které skutečně v životě hlas nezvýší, trestem nezahrozí, a přesto dítě perfektně ví, kde jsou hranice. Osobně se domnívám, že s tímhle darem se člověk musí narodit a my, ostatní smrtelníci, se jej můžeme jen snažit napodobit. Častější scénář je, že maminky, které se pyšní tím, že se se svými dětmi na všem domluví, to vůbec nemají jednoduché. Moje kamarádka Irma má dva syny, pětiletého Jakoubka a osmiletého Tomáše. Jak ráda zdůrazňuje, panuje u nich demokratická výchova a kluci mají stejná práva určovat, co a jak se bude dělat, jako dospělí. Irma je nesmírně trpělivá a svým dětem se opravdu věnuje. Rozhodně se nejedná o nevychované křiklouny, naopak jsou to sympatičtí, sebevědomí, šikovní a sportovně založení kluci. Potíže, které s nimi má, nazývá detaily a mává nad nimi rukou: „Trochu problém jsou návštěvy - jít s nimi někam, kde je to nebaví, vyštípou mě během deseti minut, ale pokud mají zábavu a kamarády, je velký problém je odsud dostat. Nevím, co dělám špatně, ale i když jim předem v klidu vysvětlím, jak dlouho můžeme na návštěvě být a své důvody, proč to tak má být, nikdy to tak není. Když se potom snažím jít příkladem s heslem „moudřejší ustoupí“, odchody se dost protahují.“ Jako menší detail mi připadá, že Tomáš, ačkoli je velmi nadaný, nosí ze školy známky spíš průměrné a často řeší kázeňské problémy. Irma vidí příčinu v učitelce a tak trochu si stěžuje: „Talentovaný je, to máme potvrzené i z poradny. Jenomže moc nerespektuje autority, a i když je chytrý a látku zná, nerad se přizpůsobuje a mnoho věcí bojkotuje. Bohužel jeho třídní učitelka individualitě příliš nefandí, takže místo toho, aby se mu věnovala tak, jak by to on potřeboval, nemá ho ráda. Ale to je celé naše školství, kdybychom měli peníze na soukromou školu, jistě by to vypadalo jinak.“

Nechtějte poslušnost, ale spolupráci

Osobně se domnívám, že je to model nepřirozený a i když i takto jistě lze děti vychovávat, není to pro ně ideální. S hranicemi a autoritami se totiž setkáváme celý život.

Pokud se nenaučíme s těmito omezeními vypořádávat, nebude se nám žít lehce. Na škodu je přehnaná přizpůsobivost, ale i přehnaná individualita. Navíc psychologové se shodují, že jasné hranice dávají dítěti pocit jistoty a důvěry v rodiče a přispívají k jeho duševnímu klidu a spokojenosti. Hranice tedy jsou něco, co děti potřebují, ale zároveň je svádí k testování a porušování. Jak to udělat, abychom je uhájili, a přesto se vyhnuli sporům a konfliktům?

Je několik moudrých rad, které pomohou. Předně, nevyžadujte poslušnost, ale spolupráci.

Dítě velmi dobře vycítí, když jde o moc a vy se snažíte prosadit svou. Proč? Aby neutrpěla vaše autorita? Jenže tu malichernými spory spíše ztrácíte. Opravdový „šéf“ je nad věcí a neplýtvá energií na zbytečnosti. Děti by měly vědět, že rodiče mají hlavní slovo, a měly by to umět respektovat. Rodiče by ale své nadřazenosti neměli zneužívat. Druhá zásada proto zní: „nebuzerujte“ děti zbytečně, ale buďte důslední. Trvejte jen na tom, co považujete za důležité. Nechovejte se přitom, jako že se omlouváte a ani se nesnažte své zcela samozřejmé požadavky vysvětlovat.

Jste za své dítě plně zodpovědní, takže máte plné právo určovat, co smí a nesmí dělat. Bát se nebo se cítit provinile za to, že trváte na dodržení určitých hranic, není na místě. Jak už bylo řečeno výše, děti mají na naše obavy radar, a z toho plyne zásada číslo tři: neobhajujte se ani neustále nevysvětlujte.

S důsledností a empatií nejdál dojdeš

Co tedy prakticky udělat, pokud se chystám požadovat něco, o čem vím, že se setká s nesouhlasem a odmlouváním? Předně musím být sám přesvědčený o oprávněnosti svého požadavku. Pokud se mé dítě bude snažit vyskočit z okna, jistě nebudu váhat a použiji veškerou svou autoritu a třeba i sílu, abych mu v tom zabránil. Obtížněji budu oprávněnost obhajovat v obchodě, když nebudu chtít pořídit dítěti lízátko. Jiná situace ale nastává, domluvím-li se s dítětem předem, že nebude lízátko, ale budou mandarinky. Pak je můj požadavek nekoupit lízátko plně oprávněný. Další zásadou tedy je stanovovat pravidla pokud možno dopředu. Pro dítě je mnohem příjemnější, pokud ví, že si smí hrát do čtyř, než když ho rušíte od rozehrané hry s tím, že si má jít psát úkoly. Jsou-li věci předem dané, nemusíte už nic vysvětlovat a tedy ani přistupovat na diskuzi. V takové situaci není nic špatného na prohlášení „Půjdeš, protože jsme se tak dopředu domluvili,“ nebo dokonce „Prostě půjdeš a nebudeme o tom diskutovat.“

Můžete ale vyjádřit pochopení pro dětské pocity. Nebo ještě lépe nechat dítě, ať je samo vyjádří. Jste nad věcí, víte, že diskuzi na téma hranice nepřipustíte, ale na druhou stranu vám to nebrání v pochopení dětských pocitů. I dítě bude mnohem lépe akceptovat omezení, pokud bude vědět, že rodič jeho pocity chápe a uznává. Pokud na vás přesto zaútočí v úmyslu vydobýt si ústupek, nedejte se svést k argumentování a vysvětlování již vyjasněné věci. Dokud je dítě malé, není snazší způsob dokázat mu, že svá slova myslíte vážně, než jej vzít za ruku či do náruče. Pokud jste tak jako já ve výchově trochu zaspali, nebude to možná tak samozřejmé, ale fyzický kontakt (přátelské postrčení, otočení a podobně -nemám na mysli násilí!) pomáhá. Navíc jako rodič máte téměř vždy páky, které můžete použít. Je-li to potřeba, využijte je, ale nepoužívejte je příliš často a hlavně ne naprázdno, mohly by se opotřebovat a jejich účinnost by se tak snížila. Pokud si opravdu dáte pozor, abyste nejednali s dítětem z pozice rivality nebo mocenských bojů, budete vnímat jeho pocity a zároveň zůstanete důslední, mnoho konfliktů jako zázrakem zmizí. Na hádku je vždy potřeba dvou a děti se učí vaším příkladem.