také bych se ráda nehádala

Z duše nenávidím hádky, nejraději bych také všechno řešila v klidu. Jenže jsem si bohužel vzala chlapa, který byl od malička zvyklý na "itálii". Prostě se pohádá, vyšumí a za pět minut je v pohodě. Já bohužel každou hádkou trpím ještě dlouho po jejímskončení a díky své nenávisti ke konfliktům nechala zajít věci příliš daleko. Manžel má spoustu dluhů, takže žijeme z ruky do huby, doma mi nepomůže téměř s ničím. Já jsem na mateřské s půlročním mimčem, starší dceru vozím z kroužku na kroužek, na krku mám celou domácnost a po večerech (a často i nocích) pracuju, protože jinak bychom se museli pást. Posledních pár týdnů jsem jela doslova nadoraz. Čas od času se přemůžu a udělám scénu (několik dní dopředu se na ni připravuji a pak ji dalších několik dnů rozdýchávám), na chvilku se to zlepší, jenže po pár dnech se to vrátí do starých kolejí. Musela bych prudit a vyvádět ob den, jenže na to já prostě nemám. Navíc hádky vždykcy končí dost absurdním způsobem. Já mu třeba vyčtu, že mi s ničím nepomůže, on cholericky vybuchne a reaguje slovy: "ty mi budeš něco vyčítat, podívej se jaký tu máš bordel!" (den předtím jsem měla uzávěrku, seděla jsem u počítače do dvou do noci, ve tři a v pět vstávala na kojení a v šest se malý vzbudil definitivně). V poslední době jsem už vážně uvažovala o rozvodu. Finance bych nějak zvládla, když to sečtu s mateřskou, mám s mužem v podstatě stejné příjmy, ale stejně si to nějak neumím představit. A nejhorší je, že problém mám jenom já. Jemu evidentně situace vyhovuje a myslím, že si vůbec neuvědomuje závažnost situace.