Přidat názor k článku Bude nás pět?

Nikdy jsem nijak neplánovala kolik dětí chci nebo nechci v životě mít, jenom jsem vždycky věděla, že je určitě jednou chci. Mám tři, dvě holčičky 8 a 4,5 roku a chlapečka 9měsíců. Nejsme nijak bohatí, nemáme z mého pohledu zrovna to nejoptimálnější bydlení, neskáču radostí, že asi budu muset dceři zaplatit 3500,- Kč za týden školy v přírodě, ale taky vím, že jsme s mým mužem svým dětem nemohli dát nic cennějšího než jejich sourozence. Ty,kteří s nimi jednou budou jako jediní mít společnou minulost, zážitky, vzpomínky...Byť se holčičky perou o hračky, občas se dost výživně hádají atp., pohled na to, když se mazlí s bráškou, v určitých situacích mají starost jedna o druhou i o malého a ve skutečnosti při sobě drží, to několikanásobně vynahrazuje. Mám asi výhodu, že lidské štěstí (ač to zní jakkoliv pateticky a kýčovitě) nevidím v exkluzivních dovolených, drahých autech a spoustě jiných dalších zbytečných věcí. Musím ale taky na druhou stranu poctivě přiznat, že mám to štěstí a nemusí děti šatit po seconhandech a zdlouhavě přemýšlet nad cenou jogurtu(občas mám dokonce intenzivní pocit, že by ten náš chlapeček možná potřeboval brášku ). Ale pravda je, že já si žiju v luxusu toho, že všechny moje děti byly plánované a chtěné. A tak to do této diskuze vlastně asi ani nepatří.