Přidat názor k článku Bude nás pět?

Nejdulezitejsi samozrejme je, jak to vidite vy.
Ale kdyz to sem pises a zajimaji te nase nazory - ja bych v te situaci byla pro dite, i deti. Asi proto, ze pro me je dite clovekem od prvni chvile, takze mu priznavam stejna prava a ohledy jako ostatnim. A taky proto, ze si neumim predstavit zit s myslenkou "pripravila jsem nekoho o zivot jen proto, ze jsem nechtela slevit ze sveho standardu, a ze jsem si chtela usetrit praci".
Jste zdravi (doufam, a preji vam). Mate kde bydlet. Penize asi nemate skvele, ale nejake ano. Deti mate radi, myslim. Neni to podraz na sefa ani kolegy - neslo o zamer. Navic: Sef muze prijit o zamestnance, kolega o praci (nakonec, ten uz o ni prisel, a diky tvemu odchodu naopak novy clovek praci najde), ale deti o zivot.
Je fer, aby soucasne deti trpely prichodem sourozence/-u? Kdyz jsem tuhle otazku resila pro sebe, dosla jsem k nazoru, ze predpokladane "utrpeni" jednoho (kdo vi, zda a vubec bude, a zda nebude, treba pozdeji, bohate vyvazeno radosti ze sourozence) je mensi ztrata nez ztrata zivota druheho. Co kdyz by se jednomu uz zijicimu diteti stalo neco, co vyrazne omezi ostatni (uraz, nemoc...)... dala bys ho pak pryc, jen aby zbyle netrpelo?
Navic - kdyz jsem byla mala, trochu mi nekdy bylo lito, ze nemam neco co nektere - taky ne vsechny - jine deti maji, ale v zivote me nenapadlo, ze bych mela radej nove lyze nez brachu. Mozna to bylo tim, ze jsem byla nejmladsi, takze "setreni detmi" by zasahlo predevsim me ;-)
V nemocnici na rizikovem se mnou lezela holka, s kterou se zivot moc nemazlil - dvojnasobna vdova, matka dvou dcer (myslim tak asi 8 a 12 let), zvladala jak se dalo... a kdyz se zaclo blyskat na novy zacatek s novym partnerem, novou praci, prislo nahle necekane tehotenstvi - dvojcata, holky... Taky byla v soku. K tomu vycitky zaskoceneho partnera, ze to udelala schvalne atd. (necham bez komentare). Totalni chaos v hlave (a k tomu z nemocnice organizovat chod domacnosti o dovu pubertackach a jednom nejistem chlapovi). Holky donosila. Ted jsou jim dva roky, partner se pochlapil, jsou vsichni dohromady dobra parta. Jasne ze to mohlo dopadnout jinak - ale tentokrat to dopadlo takhle, coz ukazuje, ze ne vsechno co na zacatku cloveka totalne zaskoci musi nakonec dopadnout spatne.
Opakuji, hlavni je, jak to vidis ty. (A tvuj muz, ale nakonec by to melo byt podle me vzdy hlavne rozhodnuti zeny, protoze jde o jeji telo, o jeji svedomi, o jeji zivot... zena je proste od prirody s detmi vic spojena, to mi nikdo nevymluvi.) I vasi rodice, kamaradi, kolegove, sef atd., jakkoli to s vami mysli dobre, jsou zodpovedni predevsim za sve zivoty, a ne za ten vas. Navic, at uz se rozhodnete jakkoli, spousta lidi si bude myslet, ze jste se rozhodli spatne. To je ovsem jejich problem, zkuste si to proste nebrat.
Bohuzel pravdepodobne nastanou chvile, kdy sveho rozhodnuti - jakehokoli - budete litovat i vy sami. Ale myslim, ze kdyz se opravdu rozhodnete uvazene, tak po tech chvilkovych pochybach (ktere jsou uplne normalni) se jenom utvrdite v tom, ze jste se rozhodli podle sveho nejlepsiho vedomi a svedomi a ze jste udelali to nejlepsi, ceho jste v dane situaci byli schopni. A vic po vas nikdo nemuze chtit, ani vy sami.