Přidat názor k článku Bude nás pět?

když jsem četla tvůj článek, měla jsem pocit, že si čtu svoji současnou situaci přes kopírák, jen jsem o 2 týdny probdělých nocí dál. také jsme plánovali 2 děti, tomu druhému se k nám moc nechtělo, po 2 letech snažení přišly dvojčata. měla jsme dvojnásobnou radost, pocit, že se mi ty 2 roky dobře zúročily, jenže klukům je 1,5 roku a jsem přes tělísko těhotná. a reakce mého muže je naprosto stejná jako tvého, snad i slovosled. vím, že je to rouhání a zní to plytce, ale já už nechci trávit dlší 2 roky u podlahy, neustále s nějakým dítětem na pohotovosti apod. ale hlavně, při předchozích těhotenstvích jsem byla smířená s rizikem, že děti nemusí být zdravé, že se o ně stejně chci starat. pokud by moje další neplánované dítě zdravé nebylo, budu si vyčítat, že jsem na interupci nešla. myslím, že je to i otázka kapacity, kolik dětí zvládněš a kolik zvládne tvůj muž. já jsem při dvojčatech viděla, že je to u něj na hraně, pokud by se vytratil s dalším dítětem, ani bych mu to nezazlívala. samozřejmě, že také cítím, že ničit něco, co si ve mě spokojeně roste a vypadá na uz stejně, jako moje děti, je nesprávné, proti přírodě atd. cítím to hodně silně, pokud bych měla možnost na 6 měsíců vypadnout od rodiny, volila bych adopci. ale mám pocit, že takový příklad svým dětem dát nemůžu. nevím, jestli dokážu na interupci dojít, ale děsím se toho, pokud ne. a děsí mě i ta nevratnost rozhodnutí to dítě si nechat, nejen nevrwtnost je zabít.