Přidat názor k článku Bude nás pět?

Jen krátká reakce - díky, Libíku, myslím, že jsi to vystihla, s tou kariérou. Čtu ráda Tvé příspěvky, máš neotřelé a originální myšlení, vždy mne překvapíš (pozitivně). ještě jednou dík.
Tedˇ Katce - jsi fajn, že ses neurazila, dovolila jsem si být upřímná. Mám šest dětí a má kariéra není v tahu, aspoń si to myslím. učím na VŠ (medicína), i když te´d jen malý úvazek. Super placený džob to není, ale dělám to ráda. Jazyky jsem se učila než jsem dospěla, resp. měla děti. Mluvím dost dobře několika jazyky, tím pádem učím i anglicky mluvící studenty a mohu děti leccos naučit a to samé se týká hudebky. Taky doufám, že mé děti vystudují. Za prvé je předpokladem, aby na to měly rozumově - prozatím se to jeví dobře, syn je už v deseti na osmiletém gymplu. Za druhé, aby na to měly finančně, a to je tedy pravda pravdoucí, že na studia všech nevyděláme. Leda bych to na fakultě zabalila a šla za lepším třeba do ciziny, což ale nechci, mám to tu ráda. To ale neznamená, že vzdělání není naší prioritou, přesně naopak. Atˇ si pomohou sami, že ? ono to tuží charakter. Jistěže ve štychu je úplně nenecháme, ale k troše té ekonomické samostatnosti je povedeme. Tedˇ si při studiu nějaká ta korunka vydělat jde, za socialismu ˇjsem žila z prospěchového stipka (tehdy to šlo, pětistovka na měsíc v pohodě) a táta mi posílal rodičovský příspěvek, co na mne dostával, (ten jsem spořila).ˇ
Máme rodinný domek,. a tak nic víc neřešíme.
Jistěže bychom si žili pohodlněji a víc "na úrovni" kdybychom měli méně dětí, a taky bych už za své jméno možná řadila nějaký ten titul, ale je to o prioritách, připadá mi, že tím, co dělám, odvádím větší hodnotu.
Proto se přimlouvám, a´t dá Metty dětem šanci, protože kde je vůle, tam je cesta (where is the will, there is a way). Co kdyby promluvila s důvěryhodnými lidmi kolem sebe? Třeba by se našla nějaká paní v důchodu, nebo dvě, které třeba neměly děti nebo jim vzdálené děti chybí a v takovémto případě, kdy jde o bytí a nebytí, by byly ochotny rády pomoci třeba i zadarmo nebo za rodičovský příspěvek. Mne od jednoho roku vychovávala stará hodná paní, které tragicky zahynula dcera. Tím, že se starala o mne, našla nový životní smysl a elán.
Dále jsou různé help-linky pro ženy, které čekají nečekaně dítě. Pomáhají v jejich individuální situaci právně, hmotně, zdravotně, poskytnutím třeba i dočasných státem prověřených pěstounů atp. Já znám např. Hnutí pro život (lze najít na internetu). Pokud vím, je sice na křesťanské bázi, ale nesnaží se na ni nikoho obracet. Než hned myslet na potrat, je dobré zvážit i ty jiné cesty.
Můj názor (vzniklý pozorováním života kolem sebe, i mých bývalých pacientů) je ten, že když se nám v životě něco takhle neplánovaně, "zásahem shůry", stane, většinou to má vždy nějaký smysl, který není vždy hned patrný. Ale postavíme-li se proti osudu, jakoby "rozumem" o něco, o šanci, se připravujeme.
Kamarádka podstoupila UPT, protože nechtěla pozdní dítě. Za dva roky se její jeiný syn zabil na motorce. Tři roky se snažili o otěhotnění, ted už je to passé.
Kdysi jsem nedostala práci, o kterou jsem moc stála, šla jsem nerada jinam, a později jsem viděla, jak super to dopadlo. Před měsícem jsme četli o tom byznysmenovi, který si rval vlasy, když mu uletělo letadlo, které pak následně ale spadlo. ˇJedna naše pacientka byla nešťastná, že místo na závodech je s úrazem v nemocnici, tam ale potkala svou životní lásku. A tak dále. Jistě byste něco našli i vy u sebe či v okolí.
protože náš rozum neví, co se stane a co by se stalo kdyby byla ta druhá cesta, v těchto případech dávám vždy na svědomí a na své srdce. Nikoho nechci citově vydírat. Píšu jen zkušenost více než čtyřicetiletého života.