Přidat názor k článku Bude nás pět?

Stále tady postrádám důležitou věc...Metty, jste oba jedináčci, sirotci? Jsou Vaši rodiče těžce nemocní, nepoužitelní, bydlí vaši v Bratislavě, a co sorozenci ev. další spřízněné duše?
myslím totiž, že o tom to hodně je. Že výchova dětí se stala výhradně zodpovědností páru, vše na jeho bedrech, je to vlastně to brané jako náročné soukromé hobby, ne služba společnosti. Často na to zbude jednotlivec sám. Dříve tu byla rodina a komunita.
Dnes bylo v novinách(MF Dnes), že předčasně zemřelý jedince, např. při úraze v dětství, znamená pro společnost v průměru ztrátu dvanáct milionů Kč (hlavně dańové odvody, vyprodukované hodnoty). A co jedinci, kteří se nenarodí?
....Stěží si dovedu představit, že by moje děti někdy řešily takto závažný problém a neobrátily se ke mně a zbytku své rodiny - tátovi, sourozencům,...) o pomoc. Cítila bych se moc mizerně, pociťovala bych to jako selhání veškeré upřímnosti našeho žití, založeném na sice neformálních a dosti svobodných, ale a citově snad pevných a těsných vztazích.
Psala jsem tu,že děti vedeme k samostatnosti, jinak to ani nejde. ale taky na jistotu, že na řešení závažných životních situací nejsou sami (hle k čemu zázemí větší rodiny).
Taky vím, jak bych se zachovala. Přežila jsem noci s postupně šesti kojenci, snad neohrožená bába zvládne i ta dvojčata, za cenu občasné nevlídné nálady a vysacích pytlů pod očima. Na vnoučátka dvojčátka bych se pravděpodobně nemístně těšila a přeštrikovávala capáčky a čepičky, které se pak stejně použijí jednou či vůbec ev. se na první vycházce ztratí. Nabídla bych bezvýhradně své služby do té míry, jak si to rodiče určí, třebas i v plném rozsahu. I kdybych měla vyžít jen z toho rodičovského příspěvku, z mého pohledu drobné uskromnění nehraje roli v případě tak báječné investice do budoucnosti, jako je lidský život a zde dokonce dva.