Přidat názor k článku Bude nás pět?

naprosto přesně tento typ odpovědi jsem očekávala i s jejími oběma částmi, tj. že nemusí to být sourozenec, a jže sou i hrozní sourozenci.
Doplnila bych to ale o názor, že vůbec životní zkušenost ovlivněnou existencí sourozence, bytˇne ideálního, člověk s kamarády nedohoníˇa může mu v životě zatraceně k něčemu být - např. i k získání životního partnera, po kterém touží. Vysvětlím.
To že člověk byt nedobrovolně se denně, ne jen tehdy, když se mu to hodí, musí nějak vypořádat s náladami, vlastnostmi, činy druhého jedince, v některých případech se dokonce i o něj postarat, vede přece jen k přirozeně empatičtějšímu jednání s lidmiˇa k jistým životním schopnostem (minimálně ke schopnosti účelně čelit nejrůznějšímu stresu, vyrovnat se s častými čárami přes rozpočet).
Podle toho, co pozoruji ve své rodině, bych skoro parafrázovala heslo - "kolik sourozenců máš, tolikrát jsi člověkem" - snad se nikdo neurazí a nevezme to jako protijedináčkovský slogan,takže objasním:
Např. má osmiletá dcera, původně nevýrazné dítě, zaujala k mému údivu postupně významné místo ve třídní hierarchii, a to před obdivovanou baletkou, vtipným chytrým klukem a jinými z mého pohledu atraktivnějšími a průbojnějšími jedinci. Taky má tradičně vynikající vztahy se všemi typy učitelů.
Přímo vidím, jak to vznikalo - během denní zkušenosti s bráchy a sestrou - jeden vztekloun, jeden flegmoš, další trošku zlomyslný, další trudnomyslný, další přecitlivělý...Původně to drhlo, ale děti objevují, jak spolu jednat, jakou použít motivaci, kdy už u koho překročily míru, atp......a nejen, že dovedou vyjít i s protiklady, ale i jim se jejich hrany obrušují (u dcery to byla nesmělost).
Všímám si s podivem, jak se rychle učí a dovede odhadovat duševní rozpoložení a vhodně a celkem správně volit své jednání v různých situacích s různými typy lidí.
Domnívám se, že bude mít velkou výhodu při navazování vztahů s opačným pohlavím, protože své čtyři bratry má dobře zmapované a klukům rozumí a nebojí se s nimi jednat.
Mně toto v dospívání chybělo, v podstatě jsem se kluků bála, zkušenost s mužským přemýšlením mi chyběla, v jejich přítomnosti jsem se tak trochu styděla natož abych je něčím dovedla zaujmout.Byl to handicap, který se mi jen těžko dařilo překonat. Když jsem o někoho stála, vůbec jsem netušila, jak se mám zachovat, o čem a jak se mám bavit, abych se neztrapnila.A tak jsem byla dost dlouhou dobu ne příliš šťastná. Mužskému světu jsem porozuměla a oblíbila si mnohé jeho "jiné" než naše ženské kvality v podstatě až s narozením a poznáváním synů, díky za to obohacení.