Přidat názor k článku Školní brašna? Těžké zavazadlo i pro dospělého.

Do školy jsem chodil zásadně pěšky a měl jsem to tam cca 1,1 km. Nikdy jsem netahal batoh ani nenosil frajersky tašku na jednom rameni. Jenže jsem patřil mezi malý procento poctivých snaživců, kteří tahali vše co dostali přikázáno. To, že jsme toho využili tak třetinu - to tuší snad všichni z Vás. Nebyl jsem zvyklý dohadovat se s učiteli o tom co je a co není důležité. Od šestnácti let začaly problémy s páteří - výsledek: patologické změny na tvaru obratlů vlivem nadměrné zátěže při vývoji (bolestí se už nezbavím do konce života a jsou rok od roku větší). Dlouho mi nebylo jasný, jak jsem si mohl nadměrně zatěžovat záda, když jsem nikdy nedělal žádný jednostranně zaměřený sport, který by mi to mohl způsobit. Je to už dýl co jsem si to dal dohromady a jedinou opravdovou zátěž, kterou jsem absolvoval jako dítě bylo to několikaletý denodenní dvoukilometrový nošení zbytečně těžký tašky.
Zatím netuším kolik peněz a nervů mne bude stát prosazení si toho aby moje děti neprošly stejnou debilitou jako já, ale nedovolím jim zničit si na celý život záda tak jako to mám já - kulový jim bude platný supervzdělání a milión pochval, když jim budou doktoři od dvaceti let prorokovat v lepším případě jen operaci s následným invalidním důchodem, v horším invalidní vozík. Nikdy nedovolím aby se to opakovalo u mých dětí. Žiju s bolestí zad už přes deset let - vesele se mi diagnózy promítají do vstupních prohlídek a reakce potencionálních zaměstnavatelů jsou předpokládatelné - vždy se najdou lidé se stejným vzděláním a bez zdravotního omezení. Kulový je mi platný vzdělání, když mám cejch potencionálního častýho maroda a invalidy (marodím tak jednou za pět let - ale to už nikoho nezajímá). Já jsem si vybral - budu vždy stát za tím, aby moje děti ty zbytečný kila tahat nemusely, na vlastní kůži se den co den přesvedčuji o následcích.