Přidat názor k článku Bude nás pět?

Právě že ze zkušeností jedináčků. Já jsme taky jedináček, uvažovala jsme přesně jako ty, plánovala jsem jedno dítě a chtěla ho obklopit vším potřebným a vychovat jako v bavlnce. Osud rozhodl jinak máme dva kluky půldruhého roku od sebe, a vidím teď dobře, oč bych jedináčka ošidila (a oč jsem byla - ne z toho důvodu, že by rodiče nechtěli, prostě to nešlo - ošizená já). Argumenty rodičů jedináčků, že jejich dítě má spoustu kamarádů atd., jsou naprosto zcestné - což samozřejmě tito rodiče, pokud jsou sami jedináčci, nikdy nepochopí. Jistě, život je pohodlnější. S kamarádem se rozloučím, sourozence mám doma pořád, od probuzení do usnutí, když na něj mám náladu i nemám, den za dnem se musím učit s ním vyjít, přizpůsobit se mu v dobrém i zlém a to je škola k nezaplacení. A že jsou na nejvyššího postech politiky, byznysu a vědy jedináčci, kteří nemohou než být egocentričtí a orientovaní hlavně sami na sebe - s tím se nic nenadělá, ale svět samých jedináčků by byl k nepřežití.