Přidat názor k článku Dětská hřiště a jiné pohromy

Bellano, jako vždy super! Díky za ty milé řádky. Jinak se též hlásím do klubu majitelů neúnavných rekordmanů v houpání, moje dcera svého času vydržela sedět na houpačce i hodinu v kuse, naštěstí v situaci nastává podstatné zlepšení. Je jí čerstvě pět let a sláva - umí se houpat sama, takže aspoň někdy překoná svou vrozenou lenost a pohoupe se sama. Největší problém s její mánií ale pro mě nebyla nutnost stát a tupě houpat a přitom odpovídat na tisíc a jednu otázku (i když za super zábavu to právě nepovažuju), mnohem horší bylo přinutit ji pochopit, že na hřišti není sama a musí se střídat s ostatními dětmi. Pochopila to až bezmála v 2,5 letech. Dalším opruzem byla nutnost komunikace s bandou romských dětí, pravidelně okupujících hřiště, zcela bez dohledu dospělých. Tyto snědé děti vždy zaberou houpačky, usadí se tam v několika vrstvách (tím myslím to, že si sedí i na klínech) a několik hodin tam vydrží sedět a tlachat. Sem tam jsem se tedy v duchu posílila tichou vzpomínkou na postavu z filmu Obecná škola - Igora Hnízda a napodobujíce jeho rázné jednání, jsem nastolila střídání na houpačkách po deseti minutách se stopkami v ruce. Uf.