Přidat názor k článku Dětská hřiště a jiné pohromy

Bell, nádhera, prskám si do notebooku kafe Mám radu: nauč Agi, ať se rozhoupává sama. I naše cácora to pochopila a od tý doby máme relativně klid. Relativně proto, že houpat se už chce i junior a buď musím rozhoupávat jeho (ten se tváří, že NIKDY v životě nepochopí, jak se rozhoupat sám a na hřiště ho budu doprovázet ještě v pubertě) nebo se o jednu volnou houpačku spolu perou.

Ale nejvíc mě pobavila pasáž a matce vystřihující ze Sluníčka. Já absolvovala předevčírem drama v podobě nejen vystřihování a slepování 2D obrázků mašinek, ale vystřihování a sestavování 3D modelu papírového hradu. Když pominu konflikt mezi mojí prostorovou nepředstavivostí, nejasným návodem k sestavení a dotěrných otázek obou pokládků: Proč ti to maminko trvá tak dlouho? (přičemž jsem bojovala navíc ještě se svojí touhou hrad na místě zašlapat do podlahy), tak mě nepříjemně zarazil stav hotového hradu (spíš zříceniny) v jakým jsem ho našla v jejich pokoji včera večer, po jednom dni používání těma dvěma. A tážu se výrobců: to ty modely místo z papíru nemůžete dělat z něčeho trvanlivějšího? Navrhuju pro začátek 5 mm plech.

(O víkendu mi tchýně ukázala dárek pro moji cácoru: koupila jí knížku plnou vystřihovacích panenek s vystřihovacíma šatičkama, takovýma těma, jak mají na ramenou maličké papírové caflíky, které se ohnou a za ty šaty na panence držej. Zatmělo se mi před očima.
Jediný řešení vidím ve ztrátě všech nůžek z domácnosti...)