Přidat názor k článku Bude nás pět?

Jíťo, já nepředpokládám, že to tak je všude. Však jsem psala: "děti jsou od své podstaty záležitostí rodičů. Ale nepochybuji, že jsou zajisté i sourozenci, kteří se rádi vídají, a společně jim vyhovuje, když jednou mrňata pohlídá jeden a podruhý pohlídá ten druhý".

Čímž jsem nechtěla říct, že to tak musí mít přece každý, ale to, že je sourozenectví je investice do budoucnosti jak vlastní, tak těch dětí. Ano, ono to, řekněme, v 50 % nemusí vyjít, ale řekněme v 50 zbývajících % může být další dítě pro prvorozeného fajn parťák a můžou se doplňovat. To je dobrá investice.

Samozřejmě jako rodič více dětí do toho musím investovat i já, protože spousta prvorozených má v prvopočátcích pocit, že se jim děje něco, co není OK - rodiče už na ně nemají tolik času, už se netočí vše okolo nich - žárlí, mohou dělat naschvály, protože se cítí nemilované a odstrčené. Je na rodičích, aby se pokusili pocity nemilovanosti zahnat, a aby se pokusili podpořit dobré vztahy mezi sourozenci.

Řeknu ještě jednu konkrétní zkušenost z našeho života. Manželova sestra má čtyři děti (s jedním manželem). Dvě starší jsou už skoro dospělé, prostřední - kluk - je jen o rok a půl starší než náš syn, celkem jsem předpokládala, že si kluci budou rozumět. A ono ne, jejich povahy se míjejí, mají úplně jiné zájmy; nerozumějí si. Švagrovci si v závěru pořídili (plánovaně) ještě holčičku - je o rok a půl mladší než náš syn. A oni dva si rozumějí báječně, tráví spolu část prázdnin, blbnou a vymýšlejí ptákoviny, hrají si spolu a taky se občas pohádají... Syn těžko navazuje kontakty s cizími dětmi, takže pro něj je tato jeho sestřenice dar z nebes .