Přidat názor k článku Jak by to ani James Herriot nenapsal

Máme dva kočičí seniory a jednu přepravku. Nejprve jedu vždy s Pájou. Tomu stačí pouze otevřít dvířka přepravky, dovnitř vleze dobrovolně a bez nátlaku. Cestu k veťákovi prospí, v ordinaci poslušně vyleze, nastaví zadek, dostane 2 pigára a jedeme zpět. Pak přichází na řadu Jája a to už je horor. Jen vidí přepravku, schová se. Očkujeme vždy v květnu (vychází nám to tak podle očkovacího kalendáře).Nejprve se připravím já a pak jdu chytat Jáju. V květnu si oblékám dlouhou zimní bundu a navlékám rukavice na lyže, to vše, abych byla co nejméně poraněna. Pak začíná stěhování, nejprve odtahuju gauč v obýváku, pod kterým je Jája a ona mezitím uteče pod naše postele, zavírám dveře do obýváku, stěhuju naše postele v ložnici, pak Katčinu postel v pokojíčku, mezitím zavírám dveře do všech dalších místností. Pak už se honíme jen v prostoru chodby a přibližně tak po 90 minutách narvu kočku do přepravky. V přepravce Jája vyvádí tak, že se přepravka pohybuje po celém autě, já i přes všechno vybavení krvácím jako kdyby mě někdo pobodal. Na veterině jí držím já, sestřička, veterinář a další veterinář jí očkuje, pak jí složitě v plném počtu cpeme zpátky do přepravky. Následně se všichni v ordinaci ošetřujeme, jinak to bohužel nejde. Na cenu veterináře nehledím, protože jsem ráda, že nás má vůbec zájem ošetřovatPak se loučíme se slovy "tak zase za rok" a já s poskakující, vrčící, syčící přepravkou odcházím. Doma stěhujeme nábytek na původní místo a děsíme se toho, že za rok si podobnou akci zopakujeme.