Lenelka to už napsala, ozvy spolehlivě zjistí doppler stejně jako monitor...
Jen jsem si teď udiveně všimla to, co prostupuje všemi příspšvky, které nefandí domácím porodům (mírně řečeno) a to fakt, že ženy domarodící jsou považovány za jiný živočišný druh disponující nadprůměrnou odvahou. Nevím, ale já své porody s mírou odvahy nespojuju. Když jsem před cca 2 měsící porodila, napadalo mě kdeco, ale to že jsem odvážná? Tohle prostě ne. Moje intuice mi říkala, že je vše v naprostém pořádku, porodila jsem klidně a jistý klid mi zůstal doteď... odvážná si neřipadám vůbec. Co je odvážného na tom, když děláš to, co považuješ za správné a bojuješ max. proti úřednímu šimlovi? Dnešní doba je zvláštní... naprosto standardní a přirozené záležitosti jsou považovány za známky odvahy... 20. století napumpovalo do žen (a potažmo celé společnosti) iracionální strach ze života i smrti a vnutil podřízenost "autoritám", které tento strach přiživují...
K porodu jsem přistoupila s pokorou, ale ne se strachem. Proto odvážná nejsem. Bála jsem se vlastně jen jednou a tu u svého prvního, kompletně medicínského porodu. Ale to už je jiný příběh. Vlastně podobný jako měla autorka článku. Jen já to vyhodnotila jinak... lékařům nespílám, 2 lékařky které náš porod ukončily byly velmi schopné, lidské a profesionální... ale mohlo to dopadnout celé jinak. Já jsem docela fatalista, život beru jak je a že vše je jak má být a všechny zkušenosti, i ty tragické, jsem prostě prožít měla... člověk se stále učí...
Jinak jsem docela srab. Klidně budu ještě 10 x rodit klidně v oné cukrárně, ale jako řidiče mě na D1 nikdo nedostane