Přidat názor k článku Tak trochu jiné maminky

tak, tak... Přestěhovala jsem se s dcerkou na malé město - skoro vesnici a dcerka najednou přišla do bližšího kontaktu s našimi sousedy /i lidmi z naší ulice/. Ve městě jsme se pozdravily na chodbě a tím to haslo. No jenže problém byl, že dcerka to pochopila tak, že jsou všichni její rodina, a tak bylo běžné, že si zazvonila u kámošky na její maminku a řekla jí, že má hlad a žízeň. Ženské tady to naštěstí nerozpitvávaly, ale stejně jsem se to dozvěděla až za cca týden... Podotýkám, že z domu běhat odcházela najezená i napitá, ovšem když u jiných to mají chutnější... To pak bylo vysvětlování!
A vlastně to svým způsobem dělá dodnes: jde se k babičce /opět po svačince/, sedne ke stolu a zbaští vše, co vidí... Můžu vzteky puknout, ovšem dusno nedělám.