Přidat názor k článku Bude nás pět?

Katuš,jak tak pročítám ty naše příspěvky a snažím se pochopit tvé stanovisko, mám pocit - nemáš trochu problém s přijetím - druhých ˇ,- dětí?
Víš, bereš je automaticky jako rušiče života, nežádoucí element, jakousi zátěž, která druhé odvádí od životních radostí.
Mně třeba hlídá děti moje máma a dělá to ráda. Ďokud neměla vnoučata, nebyla šťastná, přesto, že i ona je profesionálka a práce ji baví (pracuje ted na zkrácený úvazek a já taky).
Zrovna tak i já, doufám, budu jednou ráda chovat vnoučata.
Je to o lásce.
Můžeme mít rádi druhého víc než svou vlastní realizaci nebo pohodlí. I když nadáváme, že nám dítě ruší poslech oblíbeného seriálu, no, i když nám zruší daleko víc věcí, stojí nám to za to. I s tím, že víme, že nám to třeba nikdy zpátky nevrátí. Představ si. I když jsem někdy přetažená nebo si zakleju, což je fakt, a často se cítím jako Bellana na dětském hřišti, ráda dávám a jinak bych nechtěla.
I já mám zodpovědnou profesi,kde je třeba se stále vzdělávat, a svou práci miluji. Ale bez lásky bych ji dělat nemohla. Nedává mi smysl, starat se o zdraví a životy lidí a jiné lidi, tedy děti(ani tady tak nehraje roli, že jsou moje, přijala bych i nalezence) přitom nemít ráda a odepsat.
Mohla bych mít pohodlí, klid, seberealizaci i hmotné zajištění, ale ten cit mi dává víc.
Prarodič, který je ochoten vzít vnoučata na čtrnáct dní v létě, ale jinak dětem vysvětlí, že jeho starost nejsou a tímto se odmítá citově angažovat, to je zvláštní a zdá se mi, že tam jde o nějaké uzavření, nějaký blok a o samotu. Možná ten člověk nepociťoval sám dostatek opravdu úplné lásky.
Té se nic nevyrovná. Co já vím.
Nevím, jestli bych k takové babičce nebo dědečkovi, kteří by o mne mimo vymezené kalendářní dny prostě jednoznačně nestáli, jezdila na ty prázdniny ráda.¨
Není to myšleno jako kritika, nestavím se vzorem, protože ten. kdo to tak necítí, by to stejně nepřijal. Nejsem ani právě opičí matka, ale snažím se dát dětem všechno, co si myslím, že je podstatné.
Samozřejmě že starání se o někoho nese s sebou plno odříkání. Ale dokážeme-li mít někoho rádi,jsme jako by propojeni. To, co děláme pro něj, děláme vlastně i pro sebe.
Např. to, že se dětem nebo někomu jinému, koho mám ráda, někde líbilo, má pro mne větší cenu, než kdybych si místo té činnosti dělala svou vlastní, pro mne daleko přitažlivější program. A tak dále.
Nemyslím si, že k vnoučatům bych z nějakého důvodu byla chladnější jen proto, že jsou to vnoučata a ne mé vlastní děti. Jistěže budu unavenější, ale spoluzodpovědnost za ně cítit pravděpodobně budu.