Přidat názor k článku Zkušenosti z americké školy aneb učitelkou v Brooklynu

Omluva přijata, tolik se zase nestalo.
Jinak přípravy nelze dělat dokonale - žáci jsou bytosti zcela nepředvídatelné, reagují často jinak, než předpokládáme...
I já jsem se na VŠ však setkala s pedagogy, kteří na přednáškách citovali svá skripta a ničím jiným nás nepřekvapili. Jak obohacující-a to byli učitelé připravující další učitele do praxe.
Je to zkrátka individuální. Někdo je pečlivý, jiný má větší dar improvizace. Nejhorší je upadnout do rutiny. Je věru lehké do ní zabřednout, když se tolik očekávané výsledky nedostavují (s přípravami i bez).
Vždycky byli mým vzorem učitelé, kteří i po dvaceti letech na sobě dál pracovali a na dětech jim dál záleželo. Něco úžasného! Často se mi zdály jejich hodiny velmi sešněrované, příliš striktní, ale zhruba po pěti letech své praxe a prozření jsem si uvědomila, jakou poctivě svou práci dělají. Kupodivu nepatřili k vysloveně milovaným, ale k těm, za nimiž pak deváťáci před přijímačkami přišli s prosbou o pomoc.
Většina z nás by si ze všeho nejvíce asi přála mít ve třídě děti, které se chtějí učit, to je radost se připravovat a nápady chodí samy. A nemusí mít ani bůhvíjaké studijní předpoklady, to ostatně není všechno.
To však zařídit nejde. Narůstá množství výchovných problémů, občas jsem měla pocit, že pokud se třída opravdu "sešla" , s Brooklynem by mohla klidně soupeřit. To je pouze povzdech, ne stížnost. Často jsem si představovala své vysokoškolské pedagogy, jak by asi obstáli před některými žáky. Mám vážné obavy, že by je nejspíš trefilo a oni to nejspíš vědí. Promińte mi ten lidový obrat.
Také bychom uvítali mít možnost pádnějších trestů (ne děti bít). Děti i proti své vůli pevnější řád očekávají a rády proti němu do jisté míry brojí. Na zbraně některých jedinců zkrátka není možnost adekvátní odezvy, aby si učitel tvář zachoval a nedržel se zpátky jako slaboch, co nesmí udělat krok stranou, aby nebyl popotahován rodiči nebo školskými úřady.
Tak jedině podle mě vznikne normální, přirozená atmosféra, ve které se dá učit i dnes, kdy spousta dětí je ponechána napospas ulici, kamarádům apod. Abych nezapomněla. Nejlépe se mi pracovalo ve třídě, kde počet žáků nepřesáhl dvacet. Dnes je opět běžných téměř třicet. Bída.
Peníze na pomůcky a nové učebnice se také nehrnou. I za to mimochodem učitelé stávkovali, ne jen kvůli sobě.
A ještě malý povzdech nakonec. Myslela jsem si, že najdu tu odvahu podniknout s dětmi pořádný školní výlet se vším všudy (nocleh, oheň, koupání...). Nenašla. Představa tak obrovské zodpovědnosti ( ani vedení školy by mi to mimochodem neschválilo), že jedno děcko neuhlídám, mě prostě uzemnila.
Obávám se, že jsem hodně odbočila, tak radši končím.