Přidat názor k článku Čteme, čteme pohádku...

Myslíte, že je ještě naděje? Synovi je 10 let a ještě ve 4. třídě dobrovolně nečte skoro nic. Podotýkám čtu mu od útlého věku každý večer a ještě jsem nepřestala, doufám, že nu tak pomůžu vytvořit sik čtení vztah. Do knihovny jsem s ním chodila, jsem ochotná mu koupit skoro jakoukoli knížku, jen aby si opravu vybral podle svého zájmu, oba s manželem čteme dost.
Výsledek mé snahy je, že knížku jako nezbytnou součást života syn bere, ale sám čte jen když musí. To jsem tak nemožná?..
Ještě doplním, že lehčí forma poruchy učení asi má (nalá soustředěnost apod. ale to sem neptří,), dislexie se neprokázala.