Vy jste mě nepochopili, tak za a) opustil nás otec obou dvou dětí, když jsem byla těhotná s druhým, byl to voják z povolání a prostě dal přednost kariéře. S tím nic neuděláme. Děcka vídat nechce a celkově za sebou zaklapl dvířka. A za b)večer si pustím televizi jako kulisu, aby na mě někdo mluvil a u toho zvládám ten zbytek, třeba péče o sebe, studium, práce na počítači. Do školy jezdím jen na zkoušky, přednášky vynechávám. A co se týče času sama na sebe. No já nevím myslím, že i s dětma se můžu věnovat sama sobě. Odpoledne v rámci procházky se pěšky projdeme do města, zvládnu si skočit ke kadeřnici, za kámoškou na kafe, koupit pěkný hadřík atp. Lid, kteří mě znají, chápou, že všude jsou se mnou mé děti. Nevím, když jsem chodila do práce tak jsem nestihala ani to. Myslím, že to je o způsobu života jaký jsme zvyklé vést. Přiznávám, že je těžké táhnout kočár a za ruku prcka, poslouchat brek mimča a zároveň vztek staršího, že něco chce či nechce. Ale jsou to mé děti a jediná moje rodina, která mi zůstala. A jediné na co mi opravdu nezbývá čas je najít jim nového tátu, který by nás měl radši než práci. Ten článek jsem psala jako povzbuzení pro mamči, které si nevědí rady že nestihají. Chtěla jsem jim ukázat že je to těžké ale jde to. I když to něco stojí. Nemusí mít doma vyleštěné okna, ale těch 20min na vyluxování se najít dá ...
Předchozí