Přidat názor k článku Náš očkovací příběh

Zuzo, já vím, to je má noční můra a neodpustila jsem si to zmínit i v tomto článku, ačkoliv to s tématem až tak nesouvisí. Jak píšeš, mě jako mámu a laika taky ten průšvih v mozku hned napadnul, ale viděl ji jak pediatr tak jsme byli na pozorování v nemocnici v Chebu, všude nad tím mávli rukou, tak jsem se snažila sama sebe přesvědčit, že to snad nemůže být vážné, když tolik lékařů...Jenže se to zhoršovalo a pak nastalo to, proč mám docela blok nyní vůbec lékařům věřit, zoufalé pokusy doprosit se pomoci, strašné telefonáty o tom, že přijet si můžeme, ale stejně nám to vyšetření neudělají nebo o tom, že pokud to psychicky vydržím, mám počkat do zítra a přijít se ukázat s malou do ordinace, pokud to psychicky nevydržím, mám jí znovu vzít do toho Chebu, odkud nás před 14 dny poslali s tím, že batole může občas zavrávorat.
Nikdy si neodpustím, že jsem se na všechny tyhle místní lékaře nevykašlala a nejeli jsme hned do Plzně, jenže když o tom zase přemýšlím, jednali jsme tak, jak by se přece mělo postupovat, šli jsme za naším pediatrem, který měl poznat závažnost situace a poslat nás do nemocnice, kde je dětská neurologie a kde jsou schopni ji pořádně vyšetřit. Já nevím, nevím, dnes zpětně je jasné, co jsme měli dělat, ale v tu chvíli myslela jsem...no spíš jsem dost nemyslela, bála jsem se a byla jsem ráda, když řekli, že to nic není. Zase jsem se do toho ponořila, tolik to bolí. Zkouším odpustit, lékařům, sobě, Bohu. Bohu tedy spíš ve smyslu přijmout, že ta bolest není beze smyslu, že On ví.