Přidat názor k článku Hračky vybírejme s láskou, ale obezřetně

Stano, mam starsiho syna (3,5 let) a mladsi dceru. Skolni vek mame zatim pred sebou, takze vychazim pouze ze svych zkusenosti s mymi detmi a jejich primymi vrstevniky nebo z toho, jak jsem prozivala skolni leta ja (nebo muj manzel). Sama za sebe musim rict, ze nepatrim ani mezi uzkostlive matky, ani mezi bojacne zeny, takze ja nejsem vylozene proti nasili v sebeobrane, myslim si, ze mam dobrou fyzicku, ze nejsem submisivni typ a kdyby slo do tuheho, dovedla bych se ubranit. Ale to uz se bavime o nas, dospelych, kteri prosli vyvojem a meli moznost zformovat svoje nazory na zaklade nejruznejsich zkusenosti....Tuhle moznost nase deti nemaji, jsou to takove "nepopsane, ciste duse", v ranem detstvi na nas zcela zavisle a (vice-mene) pasivne prijimajici nas hodnotovy system. A ja chci svym detem predat to, co povazuju za nejvyssi hodnoty, a k jedne z nich patri "ucta k zivotu". Proto jsem proti simulaci nasili v detskych bojovych hrach (kde se primarne o ziskani zivota soupere hraje...), protoze ve sve podstate protireci hodnote "ucta k zivotu". Nepopiram, ze z bojovych her lze vytezit i urcity druh poznani (viz Jita, ale i Kudla nebo Linda), ale pouze za urcitych podminek (a o tech by se dalo dlouho diskutovat). Zaroven si myslim, ze je potreba deti seznamovat s problematikou nasili postupne a jsem rozhodne proti tvrzeni, ze deti dokazi dusledne rozlisovat hranici "nasili" od "skoro-nasili". To, co vidam na detskych hristich, me v tomhle nazoru jenom utvrzuje....