Přidat názor k článku Náš očkovací příběh

Jako dítě jsem prodělala vážnou autoimunitní nemoc, naštěstí (doufám navždy) zcela vyhasla. Je velmi neobvyklé, že nemoc sama od sebe přestala probíhat, přesto mám doživotně kontraindikovaná všechna očkování. U nemoci není jasné, jakou má dědičnost, vzhledem k tomu, že stejnou má matka, možné to je. Moji lékaři mi vždy říkali, že je nutné na to upozornit u dětí, zejména kvůli očkování. No, a co se nestalo, všichni lékaři mých dětí nevědí, o čem hovořím, dědičnost přece není prokázaná, vulgo není pravděpodobná, očkování nevadí vůbec ničemu...

Nejsem vyloženě proti očkování, ale naprosto nesouhlasím s tím, že máme dobře propracovaný systém. Kdybych sama jako lékařka nebojovala jako lev u každé dávky o posun - A MĚLA JSEM K TOMU DŮVOD - oba kluci atopici, starší měl řadu reakcí na očkování, kdybych na tom netrvala, očkovalo by se zcela standratně. Není v pořádku, že rodiče neznají rizika očkování a tím nevědí, jaké příznaky u dětí vyhledávat a sledovat, není v pořádku, že pediatři a další odborníci nepostupují jednotně v hodnocení stavu dítěte před očkováním a nedodržují kontraindikace. A vůbec není v pořádku, když jeden lékař za druhým naznačuje, že za stavem dítěte může být očkování a nikam se ta informace nepředává, vedlejší projevy nejsou monitorovány. Co si potom má člověk myslet o jakémkoliv vyjádření hlavního hygienika, když ví, že nakládá s informacemi podle své aktuální potřeby.