Přidat názor k článku Kniha roku Rok kohouta? Pozor na rasismus.

Knihu jsem nečetla, tak se k ní nechci ani vyjadřovat. Chtěla bych pouze přidat své zkušenosti z PP. Když čekáte miminko celých devět měsíců se připravujete na jeho narození, sice není vidět, ale dává o sobě vědět jinak, začínáte ho mít rádi. Pak se narodí bezmocný uzlíček, voňavý a zcela na vás závislý. Je to úžasný proces, jak si miminko zabírá kosek po kousíčku vašeho srdce, až je jeho celé.
V případě adopce nebo PP je všechno jiné, složitější. Najednou před vámi stojí hotový človíček, který si už většinou prošel něčím špatným. On nezná vás a vy neznáte jeho. Začíná proces poznávání. Když jsme si dovezli domů čtyřletou Klárku, bylo to malé umíněné dítě, které chtělo, abychom všechno dělaly podle jeho přání. Nebyl tady žádný prostor na to - ach, to je roztomilé. Všechno to přišlo jinak a až později. Ono je krásné, mluvit o tom, že je třeba dítě brát takové jaké je, ale když vám doma sedí zabejčené dítě, které odmítá kohokoli a jakoli poslechnout, tak je to problém a musíte ho řešit. U nás to chtělo hodně, hodně času. Stále se poznáváme a s každým dalším poznáním přichází víc lásky. Naučit se milovat přijaté dítě je opravdu těžší a zdlouhavější, aspoň já to tak cítím.