Přidat názor k článku Hračky vybírejme s láskou, ale obezřetně

Ne zcela rozumím té první části - má to znamenat, že matka, pokud bude vychovávat své děti tak, jak byla vychovaná sama, jim způsobí psychologické nebo psychiatrické problémy?

Já se naopak domnívám, že ty skutečně zásadní věci zůstávají po celé věky neměnné, mění se jen kulisy, ve kterých se odehrávají. Děti si odjakživa hrají třeba s panenkami, jen podoba těch panenek se mění. Nebo co se tedy ve světě tak radikálně mění?

Je snad logické, že člověk se přizpůsobuje těm kulisám (tj. kde by před sto lety koupil chlapečkovi dřevěného koníka, dneska mu koupí autíčko), ale nevšimla jsem si (aspoň ne kolem sebe), že by s tím někdo měl nějaký zásadní problém, stejně tak jako s tou interakcí - nežijeme snad ve vzduchoprázdnu, děti se denně stýkají se sourozenci i s jinými dětmi - co je lehčího než jim odmalička určité věci na konkrétních příkladech vysvětlovat? Natož aby někdo skončil na psychiatrii.

A nerozumím ani té výchově dětí pro svět - to je snad bez debat, já si naopak myslím, že pacifisté (jejichž názor jim neberu, ale zásadně s ním nesouhlasím) tak nějak mlčky předpokládají, že když oni budou mírumilovní, celý svět bude taky. Jenže ono to tak není. Jak už tu někdo správně poznamenal, pořád budou existovat zločinci a vrazi, a když budeme všichni pacifisté, jak se jim budeme bránit?

A poslední k těm dobře míněným radám - ne, samozřejmě nevím, jestli je mé dítě v zápalu hry poslechne. Vím jen, že já sama tu zábranu na někoho namířit mám dodnes a to i v zápalu hry (ale třeba u stříkací pistole ji klidně překonám). Jak je to tedy správně? zabránit, aby se dítěti, potažmo dospělému, kdykoli dostalo do ruky cokoli připomínajícího střelnou zbraň?

Pokud je pravdivý ten závěr, tak v dětech ta tendence "bojovat" stejně je. Takže považuji za mnohem prospěšnější naučit je zásady "bezpečného" boje, než je nutit k nereálnému pacifismu. Vybavuje se mi pohádka o Šípkové Růžence, která se o ten trn nakonec stejně píchla, protože nevěděla, co to je.