Přidat názor k článku (Pře)výchova otců v Čechách

Z tvého příspěvku mi běhá mráz po zádech....
Jaký vychovávat a cepovat, proboha? Copak jsou to nějací dementi, který je třeba narovnat k obrazu svému?
Vem to z druhé strany, ty bys byla ráda cepovaná, buzerovaná a vychovávaná? Kdyby ti manžel říkal, jak máš co dělat a jak je to nejlíp a správně.

Osobně nejsem vdaná, ale žijeme spolu v jedné domácnosti pět let - někdo se za tu dobu stihne i rozvést :o)). Jsme spolu celkem šest let a děti pravda nemáme.
Přítel také podniká a to právě s těmi někde výše zmiňovanými počítači. Takže vím, co to je vysedávání u PC do 2 hodin do rána a všechno ostatní co to přináší...
On je cholerické povahy, výbušné, někdy lítají myši (ne ty živý :o))do kouta, jindy letí klávesnice. Ale na mě, jako na osobu nikdy nekřičel, to je třeba podotknout. Já jsem povahy vyloženě flegmatické a spíše introvert. Takže jediné rozpory jsou v tom, že mě neštve správným způsobem odřený auto, zatímco on lamentuje a lítá kolem něj, já řeknu "no jo no". Nemůžu mu vysvětlit, že z mého pohledu je zbytečné se rozčilovat, protože to ty škrábance to nespraví. Musím sebekriticky uznat, že se nedokážu nadchnout pro něco, tak aby to ten druhý poznal, tak nějak působím furt stejně, ať jsem šťastná nebo smutná...všechno se odehrává uvnitř.

Ale jinak jsme na sebe doma nikdy nekřičeli, ani se nějak nehádali. Ale ne že bysme spolu nemluvili, prostě, když se mi něco nelíbí řeknu to, ale není to formou výčitek "ty nikdy..." nebo tak nějak. Prostě věci spolu probíráme, ale v klidu, já si myslím to, on si myslí to.

O domácnost se starám spíš já, domů jezdí kolem 7 hodiny večer - já to akceptuju, protože chápu, že se musí snažit, aby vydělal, aby firma nekrachla a tak na něj ve dveřích neječím, aby vynesl koš nebo umyl nádobí. Jsem ráda, že je doma a že jsme spolu. Nevyžaduje teplé večeře a nevyžaduje mít vypiglovaný byt do lesku, tzn. že když prostě neumyju nádobí, tak je holt neumyté a umyje se zítra, no co ono neuteče.
Aby si někdo nepředstavoval náš byt jako hromádku smetí...uklízím samozřejmě, ale tak jak zvládám, takže nemusím mít každý měsíc umytá okna, na Štedrý den nepadám únavou u stromku atd.

Nechává otevřenou pastu, ponožky taky nejsou vždy tam, kde mají být, někdy potvůrky leží jinde, a asi by se našlo i něco jiného, co je typickým sporem mezi mužem a ženou - třeba čučení do ledničky.
Já to ale prostě neřeším, protože jednak, každej je nějakej a jednak já mám taky spoustu nešvarů, fakt si nemyslím, že jsem dokonalá a že můj pohled na věc je ten jedinej správnej.

Já si prostě říkám, že jsem ráda, že nám to spolu klape, že je mi s ním dobře a cítím se šťastná. Mám ráda pohodu a klid, proto neřeším malichernosti.
A jsem ráda, že spolu žijeme na psí knížku, protože si člověk "zkusí" jaký je to žít s někým jiným a nedožije se po roku manželtví něčeho, čeho se nechtěl nadát. Jako spousta žen zjistí až po sňatku, že jejich chlap chrápe, že čučí na fotbal, že je nekomunikativní, že je bordelář, že nepomůže vůbec s ničím, že je na chlast.
Jistě, nikdy člověka nepoznáte dokonale a celého, ale za rok soužití se dá cosi vystopovat.