Přidat názor k článku (Pře)výchova otců v Čechách

Milá Monty,

jsem paranoidní, konzervativní otec osmiměsíčního kluka a na tuto diskusi mě upozornila manželka (takže prosím omluvt, jestli něco spletu, píšu sem poprvé). Zaujalo mě to, a přistupuji k nastíněnému problému z pozice "obviňované" strany, třebaže situace v naší rodině je (doufám) kontrastně jinačí.

Protože z Tebe, Monty, na několika místech článku dýchá workoholík -- OK, možná nenosíš fialová saka, ale jsi hrdá na kariéru nutící Tě pracovat 16+ hodin denně -- zkusím se vyjádřit na business úrovni. Manželství a rodičovství jsou (odmyslíme-li romantiku a city) velmi podobné partnerství ve firmě. Je jenom velmi málo takových, kde všichni dělají všechno správně sami od sebe. Dobře fungující malá firmička se spíš pohybuje po kolejích *nevyhnutelnosti*, kde partneři jsou doslovat operativně donuceni si vzájemně pomáhat, nebo to vše skončí krachem.

Tak jako u firmy, i v manželství je někdy krach (rozvod) to nejlepší, co Tě může (ekonomicky a prakticky) potkat. Sám jsem jednou šťastně (bezdětně) rozvedený a podruhé ještě šťastněji ženatý. U rodičovství tohle moje podobenství selhává, protože neexistuje businessový ekvivalent dítěte.

Partneři malé firmy nemohou zpravidla dobře fungovat, pokud nejsou v denním kontaktu a pokud si nevybudují systém výměny názorů, který uspokojí každého z nich a který nevede k řešení podstatné většiny každodenních i dlouhodobých problémů. Něco takového, Monty, potřebuješ mít i u Vás doma.

Jako relativně čerstvý otec si pamatuji několik zásadních, překvapivých zjištění, která jsem poslední dobou nabyl při korekcích, jež nám byly zapotřebí, aby manželka permanentně nepropukala z přemíry zátěže z péče o mimino.

Žena mi často svou limitní únavu dala najevo příliš pozdě, zatímco já jsem si jí nevšiml dost brzo, a bylo by bývalo jednoduché, kdybych jí prostě s věcmi pomohl o něco dříve.
Často jsem si její únavu vykládal jako nevrlost vůči sobě, a dával jí více prostoru = ještě méně jí pomáhal.
Museli jsme se domluvit na tom, že ohledně mimina ji nadále považuji za "velící autoritu" a očekávám, že mi v případě potřeby "nadělí" úkoly.
Ona dělala chybu, že čekala, že mě věci "napadnou", zatímco já jsem si nedal práci "všímat si, co je potřeba".

Já sám jsem se musel naučit nejenom úkoly přijímat, i když se mi to "nehodí" (radši bych si browsil na síti), ale jednou navržený režim (např. střídání u snídaně, sprchy atd., zatímco druhý rodič hlídá dítě) se automaticky opakuje po všechny následující dny až do odvolání...
Rovněž se musím hlídat, abych při výkonu neoblíbených činností příliš "nebručel", zatímco manželka nesmí připisovat mému bručení fatální význam, natož aby se na mě příště radši nespoléhala. Trochu otrlosti z její strany je přesně to, co očekávám a potřebuji.

Jelikož manželka implicitně tráví veškerý svůj čas s miminem, pro mne to znamená, že jsem připraven s ním trávit veškerý svůj *volný* čas. To je samozřejmě jen teoretický základ, ale pomohlo mi takto si nastavit racionální jádro toho, co mám po příští léta od života očekávát. V praxi se nám pak oběma podaří najít si chvíle pro sebe (spolu i jednotlivě).
Tohle je asi oblast, kde je manželka dosud nejméně spokojená.

Samozřejmě jsem se mohl rozhodnout vnímat fakt, že máme spolu dítě, jako "její problém", respektive jako pouhou vyživovací povinnost. Dokonce jsem měl na začátku pocit, že do takové situace směřujeme, dokud se to nevyhrotilo. Musel jsem ji (poměrně důrazně) žádat, aby se přemohla a sdílela miminkovské starosti se mnou, protože ona sama by měla tendenci mne "s takovými věcmi neobtěžovat" (domnívám se, že částečně z trucu a takové té pomýlené hrdosti, která i z Tebe, Monty, je cítit).

Takže i z vlastní zkušenosti mohu říci:
Ano, my muži si připadáme u dítěte jako páté kolo u vozu, protože naše ženy se od nás distancují na základě stresu z toho, že jim s rodičovstvím nepomáháme, což nečiníme proto, že se cítíme ženami nechtění a nepotřební.

To je samozřejmě začarovaný kruh stresu a deprese a nedorozumění, který je třeba přetnout, a musí to udělat ten aktivnější, asertivnější, extravertnější partner (to budeš asi Ty, Monty). Jsi v nevýhodě, protože sis možná vlastně přála takového muže, na kterého si dnes stěžuješ.

Neklesej na duchu. Muži se sice nemění, ale jsou ochotní přizpůsobit se nové situaci, zvlášť pokud je to nevyhnutelné. Na Tobě závisí, aby mu to připadlo nevyhnutelné, ale zároveň mu to neimplodovalo samčí ego. Nezapomínej, že nepotřebuješ zvítězit v souboji kdo s koho, nýbrž vybudovat důvěru a domluvit se s dlouhodobými výsledky. Možná to bude úkol na úrovni vyjednávání s vyděrači.

Na většinu mužů platí vážné, logické argumenty, předložené věcně a bez emocí (slz, body language atd.). Dej najevo, že se v této fázi nejedná o diskusi (chlap k tomu v podstatě nemá co dodat), nýbrž o informativní osvětu.
Dej si na čas (máš ho, protože cokoliv je lepší než nedomluvit se vůbec). Jeho úkolem je si věci promyslet a připravit si podobný seznam, jak se mu věci jeví z jeho úhlu pohledu.

To ale zabíhám příliš daleko do fáze řešení problému; nejdříve potřebuji znát Tvou zásadní reakci a názor, máš-li zájem i další komunikaci.

Zdravím,
Hroch.