Přidat názor k článku (Pře)výchova otců v Čechách

Přidávám se k pokloně Hrochovi. Musím říct, že jsem se našla.
U nás to není tak vyhrocené jako u Monty či Pettiny, nicméně taky občas dělám humbuk. Našla jsem se třeba v tom, že mne manžel vytáčí tím, že NIKDY nepřišel a neřekl mi, hele, jdi si odpočinout, já ti holku nakrmím. Já čekám, kdy to udělá a štve mne, že ho to nenapadne a že o nás nemá zájem a že je jak malé dítě, které musím popostrkovat po bytě, úkolovat ho a kontrolovat, jestli to udělal a jsem z toho vyčerpaná. On čeká, že si řeknu o pomoc, až budu potřebovat, aby se mi nepletl do věcí, ve kterých si není tak jistý.
Taky jsem zjistila, že být pár je něco úplně jiného, než být pár s dítětem. Diametrálně. Hlavně já jsem se změnila. Všechno přepočítávám na dítě. Aby vždy byl někdo, kdo se o něj postará, aby nemělo hlad, aby ho něco netrápiilo. Už si netroufnu v klidu a bez starostí jít přes noc pařit, protože vím, že v pět ráno vstane a nevysvětlím mu, že by se mi chtělo si přispat. Pokud muž nesdílí podobný pocit zodpovědnosti a dokáže si dál fungovat, jako že se pro něj nic nezměnilo, ne že si jen čas od času odskočí vyvětrat hlavu od rodiny, je to problém. Ještě větší, pokud hlásá teorii, že se nenechá "omezovat" a "neskončí jako podpantoflák".
U nás se tatínkovi ze začátku do učení věcí okolo mrňouse nechtělo, ale trvala jsem na tom, že musí. Jako argument jsem použila to, že se bojím (což je pravda), kdyby se se mnou něco stalo, že se o ni nebude umět postarat (co by se ti asi mělo stát. no já nevím, stačí když budu ležet se zánětem slepého střeva v nemocnici, co tady budeš sám dělat. babičky jedna nepoužitelná, druhá na druhém koci republiky. tak já to zkusím) No a podle hesla podáš někomu prst... :o) - po osmi měsících mám přislíbené i hlídání, kdybych chtěla jít někam ven. Řekla bych, že teď s ní má tatínek víc práce, ale taky víc reaguje na nějaké blbiny, co spolu vymýšlejí a tak díky lepší "komunikaci" ho to hlídání víc baví, takže se už tolik nebrání jako dřív.