Přidat názor k článku Slasti a strasti pěstounů

Markéto, teda nemůžu se udržet. Přirozená autorita, respekt k přání dítěte, respektování jeho nároků na pláč, když se mu něco nelíbí... Asi nevíš, co dovedou (některé) děti. Je pravda, že moje vlastní zkušenost není přenosná, ale mně bylo opravdu všechno k ničemu, když jsem pětkrát zopakovala, že na mě nemá (asi dvouletý) syn skákat, a dělal, jako že neslyší, tak jsem taky lupla. Až po letech se vyjevilo, že je autista, a ne pro moji "špatnou" přirozenou autoritu nebo pro moje rozmazlování, ale kvůli jeho zhoršenému chápání mezilidské komunikace on poslouchal méně a méně se nechal ovlivňovat tím, co jsme mu říkali a jak jsme ho vychovávali. Chápu, není to typický příklad, ale v těch dvou, třech, pěti letech mi žádný psycholog, pedagog ani psychiatr jeho diagnózu nesdělil, a nechali mě (nás) pěkně plácat v tom, jak jsme špatní a nemožní rodiče. Každopádně - existují děti, na něž přirozená autorita a běžné chování vychovatele holt nestačí. Syn byl chtěné dítě, v těhotenství jsem neexperimentovala ani s léky, natož drogami či alkoholem, takže to, co se stalo nám, se může stát komukoliv jinému taky...