Přidat názor k článku Slasti a strasti pěstounů

Markéto, kupodivu plácnutí alespoň zastavilo nežádoucí chování pro tu chvíli. Příště udělal to samý, takže dlouhodobý efekt plácnutí = nule, nicméně já v tu chvíli chtěla, aby po mně prostě neskákal (nebo další podobné věci). Vysvětlování nepomáhalo, upozorňování, že to bolí, taky nepomáhalo, nepomáhalo, když jsem mu ukázala, jak to bolí, nepomáhalo prostě NIC. Jen to plácnutí. Dneska mám tu diagnózu ještě jaksi nezažitou, takže jaksi se teprve snažím zorientovat, s čím se musím dlouhodobě smířit (stálé opakování instrukce bez dlouhodobého efektu), a s čím je nutné nějak pracovat, a pakliže je nutné s tím pracovat, tak jak. V podstatě jsme prošli peklem, takže dneska když čtyřicetikilový skoropuboš vyskočí na konferák a houpe se na něm, napomenu ho, on se třeba nešťastně omluví, že zapomněl, ale já musím být vyrovnaná s tím, že ten konferák časem půjde do kytek, neb příště to udělá znovu. Ale když jsem diagnozu neznala, tak jsem z něj byla opravdu hodně nešťastná. Dnes už neplácám, ale tehdy jsem si opravdu rady nevěděla, a nikdo mi neporadil a nepomohl. Mohla jsem ještě maximálně rezignovat na výchovu, to je tak asi všechno.