Petule, a zkoušelas přestat tiše doufat a zkusit si o tom prostě promluvit? Žádný vyčítavý "ty nikdy...", ale prostě podebatovat o tom, jak se cítíš, že víš, že je to pro vás nové a musíte se s novou situací zžít, že chápeš, že toho má moc, ale že se cítíš taky unavená a jestli byste si nenašli nějaký systém, prostě to v klídku probrat až mrňous usne.
To je snad nějaký ženský syndrom, že tiše naznačují, doufají, věří, dělají významná gesta a chlap nic, místo toho aby jsně sdělili, co chtějí.
Chlapi těm našim tichým mluvám holt nerozumí.
Tvůj muž mi připadá, že je z těch co jsou takových komunikačních zážitků schopni a prostě se možná jen opravdu ještě plně nězažil do role otce.
Tiše doufat není řešení...zní to jako fráze z knih o Marsu a Venuši, nicméně mě se to svědčilo.
Předchozí